Josef Černohorský

„Vězení ve vězení. A tam jsem se dostal. Za co jsem to dostal? Přišel velitel cimry, jeden den se nedělalo, na Velikonoce. Teď tam přišel, něco povídal, a když se zavolalo ‚Pozor!‘, odcházel. Tak já, jak byly ty postele na sobě, tak já jsem se o ně opřel, kleply o to – a už jsem šel. Na tejden nebo na čtrnáct dní, to už nevím. A tak jsem tam seděl. A taky jsem se snažil tam nejíst. Jako že jsem jim nejed.“ Tazatel: „Jako hladovku že jste držel?“ – „Hladovku. Pak mě pustili. Ale že jsem tak nějak byl nevinnej, to vůbec nevadilo.“

„Můj případ začal... Já si myslím, že čekali, až mi bude 18 let. To mi bylo v tom třiapadesátým roce. A za měsíc nato – 1. června byla měnová reforma. Já jsem se té věci téměř nezúčastnil. Já jsem byl ve Škodovce. A přišel jsem normálně z práce domů. A bydlete u náměstí (náměstí Republiky v Plzni – pozn. ed.), když se tam dějou takový věci (plzeňské povstání v červnu 1953– pozn. ed.). No tak jsem tam šel, ale až asi v pět hodin. A viděli jsme tam... To už bylo po všem, jenom tam byly takový dozvuky. Přijeli tam vojáci, kteří když hráli hymnu, tak se postavili a taky stáli. A ti neudělali nic. Tak proto přijeli z Prahy milicionáři a pozvali tady péesáky i z hranic a ti se potom o to postarali. A tam docházelo k tomu, udělali takový (zátah) a vojáci postupovali a vždycky, kdo zůstal v těch kruhách, tak ty sbírali. A my jsme v podstatě přišli domů, všechno dobrý, ale druhej den v práci mě zavolali a začalo toto. Tak tam mě pozvali milicionáři, ti mi hned tam zmlátili a říkali: ‚No, my ti dáme. Kdybys měl všechny prezidenty, my tě umlátíme.‘ A tak mi tahali. Pak přestali. Já jsem jim řekl: ‚Tak tohleto, to už znám z televize,‘ nebo z filmu, tenkrát nebyla televize. Tak on mě přestal mlátit a odvedli mi na ředitelství, kde slyšeli Černohorský, hned to sebrali a vezli mi na Bory, kam mi teda zavřeli. Bylo nás tam víc. A z toho je vidět, že to měli naplánovaný, že mě zavřou.“

Tazatel: „Pane Černohorský, já bych se ještě zeptala, vašeho tatínka tedy zavřeli už v roce 1948, nebo 1950?“ – „1950.“ Tazatel: „A jak dlouho byl zavřený?“ – „No deset let. Bylo to teda necelých deset let, ale bylo to tak nějak.“ Tazatel: „A to bylo za nějakou špionáž? Nebo za co? Co mu jako přišili?“ – „Nu špionáž to byla právě, že to dělali (důstojníci). Můj otec byl podplukovník. A to tenkrát nějak vymysleli, že tam byl ten generál, dneska generál, tenkrát byl majorem, Sedláček, a nějakej, jak on se jmenoval, to je jedno (Tyr, Nový – pozn. ed.). Čtyři a ještě s nima byl nějaký důstojník. Jeden dostal trest smrti, toho popravili – Kučera. A ostatní byly (dlouhé) tresty. Všechno to bylo vymyšlený, všechno to bylo vykonstruovaný.“

„A hned nás rozdali a hned druhej den (po příjezdu do tábora Barbora na Jáchymovsku – pozn. ed.) už jsme fárali. Bez jakéhokoliv (návodu), co se dělá, jsme fárali dolů. Já jsem fáral na čtvrtým patře, to bylo asi 400 metrů pod zemí. Nu a dělali jsme odbíhače. Odbíhač – to byl člověk, kterej tlačil vozejky, svezli vozejky dolů, vozejky tlačil od toho (šachty) až na to dílo, to bylo třeba dva kilometry daleko. Nu a zase plný vozejky se svážely po koleji k tej šachtě. A tak jsem tam strávil rok. A teďka takhle, jak to tam vypadalo. Většina lidí nás byla... Strava byla rozdělená na čtyři stupně – první, druhej, třetí, čtvrtej. My jsme měli třetí, to byla ta stoprocentní, protože jsme běhali na to (dílo). Tak to jsme měli čtyři knedlíky nebo tři knedlíky, ale k tomu bylo ... to bylo všechno, nebylo pojmenování pro to, co to bylo.“