Václav Chabr

„Přiběhla domácí, co bydlela dole u vchodu, a říkala: ‚Paní Chabrová, paní Chabrová! Ptali se po vás Američani a jsou ozbrojení!' Matka z toho [byla] vyděšená, táta taky. A matka na něj: ‚No vidíš! Zase kvůli těm tvým kšeftům!' Tak se táta schoval do skříně, protože si říkal: ‚Tam mě nebudou hledat.' Tak se schoval za šaty ve skříni. No, vtom tam přicházeli ti Američani. Skutečně dva měli pušky a ten jeden neměl. Ten bez té pušky říká mámě: ‚Ty jsi Součková?' Česky. A matka říkala: ‚Ne, já jsem Chabrová, ale rozená Součková.' A on říká: ‚Já jsem Bohouš Souček z Chicaga!' No a matka věděla, že tam má příbuzné. A tak se pozdravili, velké haló. Matka je pozvala dál a ten – on se jmenoval Bohumil, Bohoušek, byl to učitel v Chicagu – říkal: ‚A kde máš muže?' Tak matka volala a táta byl ve skříni. Nevěděl, o co jde, tak se mu nechtělo ze skříně. Tak ho potom s pomocí Američanů vytáhli.“

„A [táta] říkal, že měl hrozný strach, protože to byl hrozný nácek. Že když jednou přišel – to bylo pár let před válkou, když už se ten nacionalismus i tady v Sudetech stupňoval –, tak ho vyhnali z hřiště, že už nebude hrát fotbal, že to bude čistě německý manšaft. Byli to tři bratři. Ovšem choval se velmi slušně a říkal mu, co tam dělá, říkal mu: ‚Ty jsi partyzán?' Táta měl [totiž] na čepici trikolóru a jeho švagr Jarda taky, ten brečel. A táta říkal: ‚Ne, nejsem, ale hlídáme tady most, jestli není podminovaný.' A on říkal: ‚A je podminovaný?' Táta říkal: ‚Ne, není.' On se ještě rychle ptal na jeho manželku, nějakou Hildu, a táta říkal: ‚No, já nevím. Ta ještě bydlí ve vesnici, ale já už jsem se odstěhoval do Plzně.' Táta se ještě ptal na ty jeho bratry. Ten jeden uhořel v Charkově v tanku a ten druhý byl nezvěstný. To mu zase říkal Willy, [tak] se jmenoval ten velitel. No, a říkal: ‚Tak pojď.' Sedli do toho KDF-a, do džípu. Táta ještě říkal, že ten řidič odmítl přes ten most jet, a tak si za volant sedl Willy. Přejeli přes ten most i s tátou a [švagrem], a tím si jako chtěli být jistí, že ten most není podminovaný.“

„Těsně před skončením války – to už tady v Plzni byli Američané – jsme byli s matkou a mojí sestrou v Podmoklech u jejích rodičů. Táta nás přijel navštívit nebo vyzvednout, to [už] nevím, a nějací udatní vlastenci tam tátovi říkali: ‚Franto, dej se k nám, k partyzánům!' Pár dní před koncem války… A poslali jeho a bratra mé matky, čili jeho švagra, hlídat most přes Berounku. A jestli prý ho Němci nepodminovali. Tam při Berounce ustupovala Schörnerova armáda, která byla těžce vyzbrojená. [Vojáci] se nehodlali jen tak vzdát a chtěli se dostat k Američanům do zajetí. Můj otec tam s tím švagrem ležel na louce a hlídal most, když někdo tátu kopnul do … Já to řeknu, jak mi to řekl on: ‚Někdo mě najednou kopnul do prdele.' Tak se otočil a nad nimi stáli dva Němci s puškami, tak hned: ‚Hände hoch!' A vedli je dolů k té řece, kde už stáli s auty. Toto byl předvoj, který byl právě taky zvědavý, jestli ten most není zase partyzány podminovaný, jestli přes něj můžou jít. Táta, protože vyrůstal v Sudetech, přirozeně uměl perfektně německy. Ona to vlastně nebyla němčina, byla to egerlandisch, jak se v Sudetech mluvilo. A jak tam stáli, tak je poslouchal, co říkají. A oni říkali, že čekají na velitele, až přijede. No, přijel nějaký velitel a oni tam stáli se zvednutýma rukama. A najednou ten velitel, co přijel, povídá tátovi: ‚Bist du das Francl?' A táta se na něj podívá a [říká]: ‚Ja!' A on to byl jeho kamarád z vesnice...“