Jiří Chmel

„Zájem z vídeňské strany byl mimořádný. Všechny přední rakouské noviny o nás napsaly rozsáhlé články, kdo se tam schází. Byly o tom natočeny rakouské a německé dokumenty. Pochopili, že tam chodí zajímaví lidi, i z jejich strany. Peter Handke, který v té době nežil v Rakousku kvůli [Kurtu] Waldheimovi. Popíšu jednu scénku, která stojí za to. Po x letech mu konečně něco dali v Burgtheateru a všechny tyto primadony a jim podobní museli na after party do Nachtasylu. To si nevymyslíš, do tý strašný díry. Protože jeho dcera Hamina Handke, moje velká kamarádka, tam byla dýdžejkou. Mimochodem tam byla dýdžejkou, i když přijel Václav Havel a od Klestila běžel rovnou do Nachtasylu.“

„Došlo k soudu, ten byl myslím 20. října 1978, po uzavření spisu. Obrovské manévry po všech těch komunách, Řepčice, pozavíráno spoustu lidí, přesto jich k tomu soudu plno přijde, veřejnost je vyloučena, protože hrozilo přeplňování síně, obsadí to estébáci, aby se tam nedostali kamarádi, připuštěni byli vždy jen dva lidé. 
Mým obhájcem byl v té době Josef Danisz, což je sám o sobě neuvěřitelný příběh. U prvního soudu dokonce dostanu společenskou záruku od ROH Geofyzika, jejímž šéfem je signatář Charty Komaško. Opravdu absurdita, kterou si člověk nevymyslí. Ale to ještě není zdaleka všechno. Dojde k soudu a k soudu přijdou ti dva kriminálníci, kteří mají dosvědčit, že jsem v hospodě pouštěl Kryla. To byla ta hlavní část obžaloby.” – „To, že jste v té hospodě pouštěl Kryla?” – „O to šlo. Oni mě nechtěli zavřít za Chartu, ale že jsem pobuřoval tímto způsobem. Kriminálníci přišli k soudu a řekli, že mě v životě neviděli. Jim se to rozpadme přímo při soudním řízení. Aniž by udělali ty konfrontace. Tak to hodili na tu druhou část obžaloby [hromadné podepisování Charty v jeho domě v Korozlukách]. V té věci vyslechli Klíra, Houdu, Holotovou. Tito tři řekli, že se to u mě odehrálo, jak se to odehrálo. Pak ale odvolali výpověď. A ostatní výpovědi – Skalický, Čuňas – prostě lhali, že se tam nic takového nestalo. Oni se o to začali opírat. Můj advokát tímto případem skončil svou advokacii. Takže jim se to začalo rozpadat, což je skoro nemožné, přestože jim tam posluhoval soudce Matěcha. Jim se to rozsypalo, oni vyslechli svědky, svědci odvolali své výpovědi, které udělali na Stb. A výsledek je, že oni uvěřili tomu, co řekli na StB, a ne tomu, co řekli u soudu. Všichni dostali nepodmíněné tresty. Včetně mě, to bylo jasný. Jeden dokonce víc než já: Ouda, písničkář, dostal dva roky za křivé svědectví v mém příběhu, Josef Klír 18 měsíců, Holotová, které bylo osmnáct let, kterou tam Čuňas přitáhl, dostala 14 měsíců nepodmíněně. Ti kriminálníci, kteří měli svědčit, že jsem pouštěl Kryla, dostali každý kolem dvou roků. Advokát Danisz, který to vyprávěl Šabatovi, dostal později rok nepodmíněně za to, že Šabatovi vyprávěl, jaký prase je ten můj soudce. A já jsem dostal 18 měsíců.”

„To je mohutná vzpomínka [na podpis Charty], protože kvůli tomu jsem se později dostal do vězení. V Korozlukách se sešlo 20 až 30 lidí, v mém domě jsme právě v únoru 1977 včetně Skalickýho, Čuňase a všech dalších podepsali Chartu. U nás to bylo asi patnáct lidí a Čuňas to bude jistě vědět přesně. To proběhlo v těch Korozlukách v únoru 1977. Použiju Magorův příměr: bylo to to minimum, co jsem mohl udělat. Za prvé z vděčnosti, že někdo se byl ochoten zastat undergroundu. To bylo nesmírně důležitý. Přestože ten text byl – no… Zárukou bylo to, že pod tím bylo podepsáno velké spektrum lidí. Kdyby to byli jen ti reformní komunisti, možná bych to nepodepsal. Ale protože tam byla celá škála dalších lidí, které jsem už v té době znal, bylo to zárukou, že to je to minimum, co člověk musí udělat v tu chvíli.”

„Já jsem pak měl docela velký štěstí, to musím teda říct, že to bylo úžasný, že oni si snad mysleli, že mě tim potrestaj, že já jsem byl tři měsíce jenom s cikánama, a to bylo to nejhezčí, co jsem na tý vazbě zažil! Ty nefňukali, ty byli všichni vinni, to bylo úplně jasný, že nejsou nevinní jako všichni ti bílí. Ještě si zpívali, byla s nima sranda, já jsem se naučil tu jejich řeč, co uměli, bohužel jsem to zas po těch třiceti letech zapomněl, ale tenkrát jsem to fakt uměl dobře, byli teda jednoduchý, ale byli mnohem příjemnější než ti jejich bílí spoluvězni. Ten jejich trest byl pozitivní v tom, že to pro mě bylo mnohem lehčí. Naučil jsem se jejich písničky, konflikty s nima nějaký zvláštní nebyly, oni se v tý věznici chovaj jinak než venku, soutěžej, choděj do práce, člověk by někdy žasl, takže jsem poznal dobře i tu cikánskou mentalitu, teď v tom nejlepším. Já jsem člověk, kterej k nim má hodně blízko. Taky jsem udělal celou řadu koncertů v tom Nachtasylu, takže já k nim mám hodně blízko, samozřejmě taky to bylo trošku jiný tenkrát než teď, možná, ale to je jiná otázka, o tom se bavit nebudem. Ale tenhle trest, já jsem se teda tvářil, že to teda trest je, to bylo to nejhezčí, co se mi tam mohlo stát.“

„Já když jsem tehdy bojoval o tu modrou knížku, tak jsem z určitého zoufalství podepsal deset let do dolů, než bych šel na tu vojnu, ale to je příběh velmi dlouhej na další vyprávění. Ale to byla doba, kdy jsem se tam vrátil, čili jsem tam jezdil do dolů, ale jenom než mi do dalšího odvodu dali modrou knížku, pak jsem se z toho zas okamžitě vykroutil, z toho desetiletýho závazku. Ten jsem udělal zas jenom z důvodu, abych nebyl ohroženej tou možností, že někam nastoupím na vojnu, protože jsem dostal povolávací rozkaz, kterej jsem ovšem neviděl, v tu chvíli jsem se ovšem nechal tady zavřít do blázince v Bohnicích, no tak jak to tehdy bylo, všichni jsme bojovali začátkem sedmdesátých let o to, že jsme nechtěli jít na vojnu. Někteří to zvládli třeba i statečněji, že se nechali zavřít, třeba můj přítel Aleš Březina je takovej, ale celá řada z nás, takovými podvody napůl a tak dále nebo opravdu šílenstvím, tak jsme ty modrý knížky nakonec získali. Já jsem fingoval pokus o sebevraždu a v Bohnicích jsem byl jeden ubohý týden, pak jsem podepsal rychle deset let do těch dolů a odešel jsem z Prahy, to bylo v roce 74, a u dalšího odvodu jsem dostal modrou knížku, takže já jsem to měl relativně lehký, protože znám opravdu celou řadu těch mejch kamarádů z tý doby, kteří tam strávili měsíce, a ještě je na tu vojnu poslali, měl jsem docela štěstí v této věci. Že to šlo hladce, ani předtím, ani potom jsem žádnýho psychiatra nepotřeboval, v modré knížce se skvělo pět krásných diagnóz a já jsem měl problém vyřešen.“ – „A jakou sebevraždu jste předstíral?“ – Pokus podříznout si žíly za účasti dvou kamarádů, který mě hlídali, omdlívali, chudáci, u toho, já jsem se tam pižlal jak ňákej vopravdu cvok v tý chvíli, byl jsem pro jistotu asi 150 metrů od Nemocnice pod Petřínem, no tak mě odvezli do blázince a tam to dopadlo, jak už jsem říkal. Hezký bylo, tehdejší primář tý sedmičky, kdy tam byli ty mladý lidi zavřený z těchto důvodů hlavně, tak při prvním pohovoru se mnou, protože nikdy předtím jsem u žádnýho psychiatra nebyl, vytáhl trestní kodex a přečetl mi paragraf v celé délce vyhýbání se vojenské základní službě, co si asi tak o tom myslím, ale tak to opravdu začlo, ten pohovor s tím panem primářem Fojtíkem. No a teď záleželo, co já řeknu, nebo neřeknu, a on rozhodne, zda na tu vojnu půjdu, nebo nepůjdu. No tak se mi zřejmě podařilo to zformulovat natolik přesvědčivě anebo jsem měl tolik štěstí nebo jsem vzbudil nějakou sympatii, já teď nevím, to opravdu jsem už nikdy později nezkoumal, no takže jsem místo na vojnu zůstal na chvíli v těch Bohnicích a dopadlo to dobře, z tohohle pohledu.“

„V únoru 77 nebo možná v půlce ledna jsme se tam takhle sešli – Čuňas, Skalák a řada dalších – a asi patnáct lidí u mě podepsalo Chartu 77 a tam se odvíjí ten můj příběh a příběh mý tehdejší manželky a tam se začíná odvíjet i ten příběh mýho kriminálu. Já už jsem sice byl předtím na několika výsleších, už roce 77, ne-li 76 mi byla odebrána výjezdní doložka, takže nebylo ve státním zájmu, abych byl držitelem cestovního dokladu, měl jsem jenom tu výjezdní doložku, na kterou jsem jezdil do těch spřátelených zemí, takže jsem často jezdil do Polska a do Maďarska právě na jazz, a když jsme jeli naposled do Polska, to jsme jeli s Abbém, s Kocourem, s Karáskem a se Skalákem do Čenstochový podívat se na ty čenstochovské slavnosti, z ňákejch důvodů nás to zajímalo. Karáska už vysadili rovnou z vlaku, možná i Abbého, nás tam už nechali dojet, ale už čtrnáct dní po návratu jsem měl doma dopis: Dostavte se s tímhle kouskem papíru, s tou výjezdní doložkou, a od tý doby už jsem neměl žádnej cestovní doklad, takže už jsem byl jen v Československu a pak později až na Borech.“