Angelika Cholewa

„Od toho večera mi bylo jasné, že si s tím musím poradit sama. A tak jsem si řekla: ‚Dobře, půjdu tam a to nejjednodušší, co můžu udělat, je vyprávět jim prostě všechno, co stejně každý ví. Co se dozvím v soukromí, to prostě vyprávět nebudu. Tak přece nebudu lhát.‘ Nemusela jsem to ale vydržet dlouho, protože u třetího nebo čtvrtého setkání jsem dostala konkrétní zadání. V té době totiž oba německé státy vyjednaly zjednodušené cestování pro spolkové občany. Byl to ten první rok, kdy mohli spolkoví Němci přicestovat autem. Myslím, že to bylo o Velikonocích. Každopádně jsem dostala úkol. Měla jsem se spřátelit s jednou spolužačkou z mé školy, nechodila se mnou, ale do jiné třídy, a měla jsem zjistit, kdy se pozná se svým přítelem, kterého znala z dopisů. Kde a kdy. A pak jsem se na něj podívala a řekla jsem: ‚Nechcete mi tvrdit, že jim čtete milostné dopisy?‘ – ‚Ale ano!‘ Na každý pád jsem si v noci opravdu lámala hlavu. Nejdřív mě napadlo, že si sáhnu na život. Ale pak jsem si představila, co by si beze mě počala moje máma… Pak jsem přemýšlela, že bych vzala roha, ale nevěděla jsem kam, v tom věku. Myslela jsem si, že musí existovat řešení, nemohla jsem spát, seděla jsem na psacím stole u okna a myslela jsem si: ‚Skočíš, nebo přijdeš na řešení?‘ Pak jsem dvě tři hodiny spala, byla to nejtěžší noc mého života. Ráno potom jsem byla v katolickém kostele a modlila jsem se k babičce a Pánu Bohu a říkala jsem: ‚Prosím, dej mi dobrý nápad.‘ Nevěděla jsem, co dělat, ale věděla jsem, že už nebudu spolupracovat. A pak jsem šla do školy, našla jsem tu holku a poprosila ji, ať se sejdeme o velké přestávce v rohu na školním dvoře. A tam jsem jí řekla, co jsem věděla, a řekla jsem: ‚Nemusíš mít žádný strach, já už nebudu spolupracovat.‘“

„A v Plzni, to musím upřímně říct, už jsem si myslela, že to nepřežiju. Nejenom ten fakt, že jsem byla zavřená. Ale že jsem se týden nemohla mýt. Týden jsem si nemohla čistit zuby. Ráno plechová miska… Budili mě kopáním do dveří. Ráno plechová miska s horkou špaldovou kávou, která byla tak horká, že se nedala pít. Po pěti minutách ji zase odnesli. Celý den nic k pití, bylo tam jen malé umyvadlo, a když člověk otočil kohoutkem, tekla z něj rezavá voda. To bylo špatné. Napadal mě pořád ten název knihy od Hanse Fallady: Kdo jednou žral z plechové misky. Bylo to tak ponižující... V poledne přinesli něco na způsob knedlíků, ale ne ty skutečné. Potom takovou omáčku, do té podle mě dávali naschvál feferonky, plavala v ní taková velká oka tuku. Jednou jsem z toho kapku pozřela a udělalo se mi všelijak. Já jsem během jednoho týdne v Plzni a jednoho týdne v Praze zhubla o dvacet kilogramů.“

„V tomhle vězení to bylo tak, že když jste chtěl k zubaři, musel jste osm měsíců čekat. A mně se uvolnila plomba, kus z ní už vypadl. Nahlásila jsem se k zubaři a přišla jsem také na řadu. A on mi vyvrtal zub, podíval se na hodinky a řekl: ‚Já mám teď padla.‘ Já jsem řekla: ‚Přece mě tu nenecháte s dírou v zubu…!‘ On řekl: ‚Ale nechám. Já mám teď padla.‘ Tak jsem ho snažně prosila a řekla jsem: ‚Dejte mi tam prosím alespoň nějakou provizorní výplň!‘ Ale on mě propustil s tím rozvrtaným zubem. A pak se stalo, že se mi do toho něco dostalo. Snažila jsem se sice jíst opatrně, ale jednou to muselo přijít. Dostala jsem regulérní zánět čelisti. Neošetřili mě, nepustili mě k doktorovi. Měla jsem vysokou horečku, byla jsem už v deliriu, nechtěla jsem už dál žít. Bojovný duch, síla se zachránit nebo i provokovat, abych se cítila ochráněná, to všechno mě opustilo.“

„Následujícího dne mne přeložili. Říkalo se tomu ‚tygří klec‘. To jsou cely, kde je postel přišroubovaná ke zdi, je tam taková mříž, opravdu jako v zoo. Člověk mohl jít jen na záchod. Potom tam byl takový malý luxfer, vepředu a vzadu, asi to znáte z jiných věznic, tím procházel vzduch. A jinak nebyla cela vytápěná. A bylo 24. 12. Já jsem se teď dívala na internet, tehdy bylo okolo nuly, pod nulou. Dvojité dveře, kdybych chtěla křičet, abych nebyla slyšet. Jak jsem to přežila, to nevím, nemám ponětí. Vím jenom, že jsem měla štěstí, že moje máma dostala příležitost mě mezi svátky, tedy mezi Vánocemi a Silvestrem, navštívit. Moc toho opravdu nevím, dostávala jsem méně najíst, měla jsem tuším také zánět měchýře a nepustili mě k doktorovi. Jsou to opravdu jenom fragmenty, co mi víří hlavou. Ale mé matce se vzpomínky vrátily, nedávno jsem se jí ptala, jak si na to setkání pamatuje. To jsem ještě mohla sama chodit. On mi vyprávěla, jak mě přivedli dva strážní, posadili mě ke stolu, položili mi hlavu na stůl a že jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo říct mé mámě: ‚Prosím, stěžuj si na generální prokuratuře!‘ A to moje statečná máma udělala, ty dopisy ještě existují. Napsala dopis Erichu Honeckerovi a generálnímu prokurátorovi v Berlíně. Ještě nevím přesně kdy, nesebrala jsem ještě sílu to zjistit, ale někdy v prvním nebo druhém lednovém týdnu jsem byla zase venku. A 11. května mě potom konečně propustili na Západ.“