Lubor Chvalovský

„Začátkem osmdesátých let za mnou přišli (z STB, pozn. ed.) a předali mi k podpisu doklady o spolupráci. Já jsem začal ze všeho couvat. Ani ve snu mě nenapadlo, že z toho neuniknu. Když viděli, že jsou přitlačeni ke zdi, jeden z nich mi říkal: ,Vy už jste pravděpodobně zapomněl skutečnost, že Vaše matka byla propuštěna z dvanáctiletého trestu, že se může znovu vyvolat řízení a že ten její stav se může zlepšit.‘ To byla rána, kterou jsem ani po svých bohatých zkušenostech nečekal. Zkameněl jsem, ještě jsem z nich ,vydudal‘, aby mně dali týden na přemýšlení. Byla to pro mě jedna z nejtěžších ran, kterou jsem dostal do svého svědomí, srdce, hlavy. Stál jsem před rozhodnutím zradit všechno, co jsem zastával, v co jsem věřil, za co jsem byl trestán. Z druhé strany byl ale osud mojí maminky. Věděl jsem, že oni jsou schopní všeho. Že jí po pěti letech válečného věznění, šesti letech za komunistů přidám ještě dva tři roky. Málem jsem se z toho zhroutil a nevěděl jsem si s tím rady. Říkal jsem si: ,Ještě se zeptám někoho, komu věřím. Kdo má srdce, hlavu a svědomí na to, aby mi řekl svůj názor.‘ Šel jsem za svým nejbližším nadřízeným v Čedoku a všechno mu pověděl. Chtěl jsem, aby si to nechal projít hlavou, ale on mi řekl: ,Já nemám o čem přemýšlet, jestli to té mamince uděláš, tak si ublížíš tak, že na to nikdy nezapomeneš, a nikdy nebudeš šťastný.‘ Tak jsem šel a ten souhlas podepsal. Chtěl bych tady říct na svou čest a svědomí, že jsem nikdy ani po tom podpisu nenapsal jediné písmeno zprávy, nikdy jsem neřekl ani větu, která by byla v součinnosti s tím, k čemu jsem se zavázal. To by byla zrada celé mé rodině.“

„V době, kdy už jsem se těšil, že budu propuštěný z vojny, si pro mě přijeli páni estébáci do posádky a tam oznámili veliteli, že provozuju protistátní činnost. V uniformě mě naložili do osobního vozu a odvezli do věznice v Uherském Hradišti. Zavřeli do samotky a začali vyslýchat. Vyptávat se na dobu, kdy jsme chtěli opustit republiku, na kontakty a jestli jsem věděl o vlaku svobody, který přerazil hraniční závory a odjel do zahraničí. My jsme se o něm tehdy sice taky dozvěděli, ale neměli jsme s tím vůbec nic společného. Vyslýchali mě dnem i nocí i o skutečnosti, že jsem si chtěl do civilu vzít fárací oblek. K tomu jsem byl ochotný se přiznat, ale nechtěl jsem ho ukrást, nýbrž vyměnit za oblek civilní. Důvodem toho všeho ale bylo to, že mě potřebovali dostat do kategorie lidí, kteří neměli na nic právo. Po dvou měsících naprosté samovazby jsme chodili jednou za dva dny na vycházky v dřevěném koridoru, kde se ve dvou lidech deset minut chodilo tam i zpátky. Já jsem tam dvakrát nebo třikrát šel s mladším pánem; sice se tam nemělo mluvit, ale protože jsme se znali, tak se mě ptal, jestli mě vyslýchá pan Grebeníček. A já jsem říkal: ,Ne, to já ani nevím, kdo to je, ten mě nevyslýchá.‘ A on mi řekl: ,To si olízni všech deset, protože to bys byl hodně nešťastný člověk. Já jsem u něj byl asi desetkrát a vím, co to znamená.‘ Vzpomněl jsem si na to ex post proto, že když tady vypuknul případ s panem Grebeníčkem, tak se obžaloba stále vymlouvala na to, že k jeho jednoznačnému odsouzení není dostatek svědků ani materiálu. Mě to v té době rozčílilo a napsal jsem dopis na ministerstvo spravedlnosti, že jsem sice nebyl jeho přímý podřízený, ale můžu dosvědčit svědectví o tom, co se tam dělo. A čekal jsem, že budu předveden. Dávám Vám své slovo, že mně nikdo ani neodpověděl, nikdo ani nezavolal.“