Ludmila Cibulková

* 1942

  • „[Tatínek] dostal dvacet let. Maminka pak žádala o zmírnění trestu, ale to se nekonalo. Ta paní [Marie] Ulmanová dostala pětadvacet let. [Tatínek si] odseděl přes osm let. V lednu 1952 ho zatkli, v červenci jsme se museli vystěhovat a 19. září byl soud, kdy tedy dostal těch dvacet let. Soud se konal v Praze, tam já jsem nebyla. Byla tam maminka s mojí sestřenicí, protože se tam soudila i ta její maminka, což byla moje teta. A ta tedy prožila celou vazbu v Pardubicích až do roku 1963. Tatínek byl asi první rok ve Valdicích, což si jako dítě pamatuju. Já jsem si to i konfrontovala s mým bratrem, protože byl starší, tak si to pamatoval. Takže to byly Valdice, to byl strašný barák, prostě hrůza. Takže tam jsme byli za tatínkem. To byla první návštěva, kdy jsme viděli jenom jeho oči. Byla mezi námi stěna, něco na způsob skla s drátěnou vložkou, a [vidět byly] jenom jeho oči. Akorát ho bratr zahlédl, když ho odváděli. Nevím… Snad nebudu plakat… [Bratr] říkal, že [tatínek] byl úplně zničený. Pak byl na Pankráci, tam snad drali peří ta další léta, pak se dostal do Opavy, kde ho využili, protože byl stavební technik. Kreslil [tam] nějaké plány, ale nebyl moc šťastný, což mi zase řekl bratr. Byly tam nějaké konflikty asi spíš s vězni. Pak ho převezli na Mírov, pevnost na Moravě, kde jsem ty návštěvy absolvovala. To už jsem vlastně nebyla holčička. Když se vrátil, mně bylo osmnáct let. Já jsem měla maturitu…“

  • „Vyšla jsem ze školy v Bolevci a tam jsem třeba přednášela [básničku na školní besídce]. Asi jsem měla možná trochu i nějaké herecké buňky. Byl tam ochotnický spolek, kde jsem hrála. A někdy tam na to přišli i lidi, kteří tomu rozuměli, kteří třeba už tehdy pracovali pro televizi. Říkali, že v tom mám docela geny. Docela dobře jsem hrála a i mě to bavilo. Když jsem si dala žádost, že bych tedy šla na nějakou nižší hereckou školu do Prahy, tak to přišlo velice striktně, abych se vůbec nezmiňovala, že se asi nedostanu vůbec nikam. Že bude ve škole hlasování kantorů, jestli vůbec budu moct [jít] na stavební průmyslovku, která v té době měla požadavek na děti, aby se tam hlásily na přijímací zkoušky. Takže nakonec jsem tedy dělala přijímací zkoušky tam, a jelikož jsem byla pátá v celém tom [přijímacím řízení], tak jsem se tam tedy nakonec dostala. Ale chci se vrátit ještě k tomu zážitku. [V Bolevci] byl Lidový dům, který se potom v rámci komunikací zboural a v tom Lidovém domě se konala nejen představení toho ochotnického divadla, ale i různé docela krásné akce od školy. Byl tam šikovný pan učitel, který to uměl všechno dát dohromady. Já jsem tam jednou vystupovala s nějakou básničkou. Nebyl to žádný Majakovský, [to už si] nepamatuju, ale určitě to byl český básník. A asi jsem to přednášela tak zaníceně nebo tak hezky, nevím, dala jsem do toho, co jsem jako dítě uměla, ale ihned přišlo na školu od místních [košuteckých] i boleveckých komunistů, co že já, dítě nepřítele socialistického zřízení, tam mám co přednášet a aby už se to nikdy neopakovalo.“

  • „Nic jsme netušili. Maminka asi vůbec netušila, že by tatínek byl schopný se vůbec k něčemu takovému přihlásit i přes jeho nelibost k tomu režimu. Protože byl strašně mírumilovné povahy a na takovouhle činnost tedy vůbec neměl buňky. Nicméně 16. ledna 1952, kdy mně tedy bylo devět let, nebyla jsem ještě desítiletá, jsem ležela ráno v postýlce. V kuchyni, kde jsme spali, protože v lednu byla docela zima, se objevili muži v kožených kabátech, dívali se na mě do postýlky. Nade mnou bylo malé rádio, to si taky prohlíželi, co tam asi je za stanice. A zahlédla jsem ještě naposledy, v mých vzpomínkách mám, hubertus tatínka v chodbě a pak venku bouchnutí dveří auta. To bouchnutí bylo docela zřetelné, protože dřív moc aut nebylo. A víc jsem pak tatínka neviděla.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 19.04.2023

    (audio)
    duration: 02:56:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když tatínka sebrali, byla jsem malá holčička, když se vrátil, měla jsem maturitu

Ludmila Cibulková v roce 1958
Ludmila Cibulková v roce 1958
photo: Archiv pamětnice

Ludmila Cibulková se narodila 13. dubna 1942 v Plzni Emilii Kabátové, rozené Kunzendörferové, a Janu Kabátovi. Tatínek pracoval jako technik na Technických úřadech Magistrátu města Plzně. Maminka se starala o domácnost, výchovu dcery Ludmily a syna Jana. Tatínek Jan Kabát a teta Marie Ulmanová byli členy protikomunistické odbojové skupiny Vasila Kosti, infiltrované StB. Dne 16. ledna 1952 byli zatčeni, tatínek byl za velezradu a vyzvědačství odsouzen na dvacet let žaláře, odnětí všech práv a majetku. V roce 1960 byl po osmi a půl letech propuštěn na amnestii, brzy zemřel. Teta Marie Ulmanová byla odsouzena na pětadvacet let odnětí svobody, celou vazbu do roku 1963 prožila ve věznici v Pardubicích. Maminka Emilie Kabátová byla exekučně vystěhována na faru do Všerub. Děti Ludmila a Jan nesměly studovat vysokou školu. Ludmila Cibulková se díky své píli dostala na Střední průmyslovou školu stavební v Plzni, po jejím absolvování nastoupila do stavební projekce ve Škodovce. Studium oboru Pozemní stavby na Českém vysokém učení technickém jí bylo z kádrových důvodů zamítnuto. Pětatřicet let tak pracovala ve stavební projekci, poté byla zaměstnána jako investiční referentka na Pedagogické fakultě v Plzni. Po sloučení se Západočeskou univerzitou v Plzni pracovala i jako projektantka na děkanátu. V roce 1964 se provdala za Antonína Cibulku, vychovali dceru a syna. V době natáčení v roce 2023 žila s manželem ve znovunavráceném domě.