„Já tady musím zavzpomínat na takovou situaci, kdy jsem se vlastně přestala, opravdu jsem se přestala bát, protože… Stalo se jednou, že můj manžel byl na nějaké schůzce, na kterou já jsem nešla, ani jsem nevěděla, kde je, ani jsem nevěděla, s kým je, protože to jsme si neříkali, samozřejmě. A on řekl: ,Podívej se, když nepřijdu do dvanácti, no, řekněme, do jedné, tak nás asi zavřeli.‘ A teď bylo dvanáct, byla jedna, byly dvě, Ivan pořád nebyl doma, já jsem byla zelená strachy, a on o půl třetí přišel a říká: ,Nezlob se, ono se to natáhlo a já ti fakt nemohl zavolat.‘ A on mi fakt nemohl zavolat, protože z těchto bytů se nevolalo a z budky se také nevolalo, my jsme měli také odposlouchávaný telefon, a ze mě najednou ten strach spadl a já jsem si řekla: vůbec nemá smysl vytvářet si katastrofické scénáře, strachem si projít, a pak se ukáže, že je to zbytečné. Tak si tím strachem projdu, až to nebude zbytečné, až ho opravdu zavřou.“
„Mimo jiné začal s Machovcem pořádat semináře také Julius Tomin. A Julius Tomin byl filozof. Já mám pocit… nevím, jestli ještě žije, mám pocit, že zemřel, a nejsem si tím jistá nebo nevím [v době natáčení mu bylo 83 let]. Byl filozof, a protože byl hodně svérázný, tak se rozhodl, že napíše do Oxfordu o naší situaci. A ještě na organizaci bytových seminářů, které neběžely u nás, měla velký vliv paní Barbara Day, která založila nebo vedla Husovu nadaci a posílala sem také učitele. Pan Julius Tomin napsal do Oxfordu, kde popsal situaci české mládeže nebo českých lidí, a požádal, jestli by občas některý oxfordský profesor nebo učitel nemohl přijet do Prahy udělat filozofickou přednášku. Což je, když si to vezmete jako z pohledu nejen tehdejší doby, ale kdykoli, tak je to naprosto neuvěřitelný počin. Mě nejenže by to nikdy nenapadlo, ale když by mě to napadlo, tak bych se toho nikdy neodvážila. Ale on byl v tomto směru velmi… jak bych to řekla, on na tom vlastně neviděl nic nepatřičného a měl pravdu. A kupodivu oxfordští učitelé na to zareagovali a začali sem jezdit.“
„Vzpomínám si na to velmi dobře, protože já jsem byla doma, když k nám vtrhli policajti a udělali obrovskou domovní prohlídku. Já jsem to tenkrát hrozně snášela. Já jsem také, když naše zavřeli, tak jsem s jejich souhlasem zlikvidovala všechny jejich dopisy a zůstal mi z toho zvyk, že já sama neschovávám vůbec žádné. Dneska jsou e-maily, ale já neschovávala, dokud mi chodily nějaké papírové pohlednice, dopisy, já jsem z toho neschovala vůbec, vůbec nic, protože pro mě bylo šílené trauma, že tam policajti četli dopisy mých rodičů. Já jsem si je potom také přečetla a pak jsem je zlikvidovala. A zase, já teď odbočím, omlouvám se. Jak naši vnímali padesátá léta. Táta je v Bratislavě a napsal domů dopis, ve kterém píše nějaké věci rodinné, a potom píše: ,Kdybyste mi zase mohli poslat husu, já tady mám hlad.‘ Jako on, důstojník na vysoké škole, nevím už jaké, má ve své pozici a se svým platem hlad. Takže mně to tenkrát hrozně vadilo. A tátu odvedli a nevrátil se a mámu zatkli, když byla ještě nemocná, v posteli, tak si pro ni přišli.“
„Bylo to v takzvané díře. Ta místnost pro dva, možná pro tři lidi byla široká na roztažení mých rukou. Já měřím nebo měřila jsem metr šedesát pět a říká se, že rozpažené ruce odpovídají přibližně výšce člověka. Takže to bylo metr osmdesát pět, možná dva metry. Problém byl ten, že místo záchodu tam byla díra, dolů, a nad tou dírou byl kohoutek, ze kterého se čerpala voda. Takže taková věc, která nebyla úplně [dobrá]. Postupně jsem tam dostala za ty čtyři dny dvě holky, obě pouliční prostitutky, mladé, jednoduché holky. Ale mne si brali každý den k výslechu, takže já jsem tam s nimi strávila noc. Výslechy se odehrávaly... no většina těch policajtů byla opravdu nevzdělaná. Oni sice měli tituly, měli ty policajtské ‚judry‘, ale byli opravdu nevzdělaní. Já jsem třeba brala nějaké léky, ty jsem brala nárazově na žaludek, nebyla jsem tehdy úplně zdravá, a oni se strašně divili, že je musím brát. Nevím, proč se divili.“
„Celý ten proces [s manželem] byl vykonstruovaný a on si odseděl další dva roky. Takže ho pustili v sedmdesátém čtvrtém. A nutno říci, že si to odseděl v Minkovicích, což byla druhá nápravná skupina. Ale byla to v podstatě mnohem těžší věznice než Mírov. Mírov nebyla jednoduchá věznice. Byla to druhá nápravná skupina a měla velmi špatnou pověst. Ale v Minkovicích se vyráběl křišťál, jako v řadě vězení. Lidé, kteří mají doma křišťálové lustry vyrobené mezi padesátým a osmdesátým devátým rokem, tak ať se na ně s láskou dívají, protože to byla otrocká práce vězňů, povětšinou. Stejně tak jako ta broušená bižuterie, korálky a podobně. Ta práce byla opravdu velmi těžká a problém byl ten, že byla taková základní norma jídla, která nestačila k té těžké práci. Pokud člověk nestačil a nesplnil normu, tak mu [příděl] snížili. Až po nějaké době, když plnil normu a překračoval ji, mohl dostávat větší příděly jídla.“
„Přijela jsem dvacátého čtvrtého [srpna], pamatuji si to přesně, protože měl táta narozeniny. Přijela jsem do Prahy, vlak stavěl na Smíchově, protože na hlavním nádraží tehdy kvůli blokádě nemohl stavět. Nic nejezdilo a já jsem z toho Smíchova až na Letnou musela jít pěšky. Dodnes si pamatuji, jak jdu pěšky kolem Vltavy a tam stály obrněné vozy a tanky a já jsem kráčela mezi nimi. A naprosto nevěřícně jsem koukala, co se stalo. Když jsem přišla domů, tak jsem zjistila, že bratr leží těžce zraněný na Karláku, protože chytil foťák a šel rovnou do pražských ulic. V poliklinice před Italskou ulicí, kde se střílelo, se snažil se svým hlubokým nenadáním pro jazyky – dodnes neumí dobře francouzsky, a to tam od roku 1968 žije – vysvětlovat veliteli těch vojáků, kteří tam byli v té relativně malé jednotce, že to je nemocnice. Že je to poliklinika, že tam nemají být, že tam nemají střílet, že tam prostě vozí raněné lidi. A on řekl, že se s ním nebude bavit, a můj bratr, který byl vždy trochu frajer, na něj zařval: ‚Tovarišč komandir!‘ A když se tovarišč komandir otočil, tak ho vyfotografoval. A začal s tím foťákem utíkat, takže to dostal ze samopalu do zad. Měl štěstí, kulky šly tak, že ho to nezabilo. Pochroumalo mu to rameno, ale měl prostě štěstí.“
Kateřina Dejmalová, rozená Čeřenská, se narodila 24. března 1949. Svými rodiči byla vychovávána v loajalitě k tehdejšímu komunistickému režimu, o správnosti takového postoje začala pochybovat až na střední škole. Otce Václava Čeřenského a matku Editu, rozenou Kornfeldovou, po roce 1968 vyloučili z komunistické strany a v roce 1970 je ve vykonstruovaném procesu odsoudili za špionáž k nepodmíněným trestům. Pamětnice sama strávila na sklonku roku 1970 čtyři dny ve vyšetřovací vazbě. Byla zatčena v souvislosti s procesem s členy Hnutí revoluční mládeže. Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor bohemistika – romanistika. Se svým manželem Ivanem Dejmalem se od počátku osmdesátých let podílela na organizaci tzv. bytových seminářů a na opisování a vázání samizdatů. Po roce 1989 přednášela na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oboru česká a světová literatura. Pracovala jako redaktorka Literárních novin a na Úřadu vlády. V letech 2006–2014 působila jako ředitelka Lauderových škol v Praze. Je autorkou několika čítanek pro základní školy a spoluautorkou vysokoškolské učebnice literatury. S manželem Ivanem se podílela na mnoha ekologických aktivitách a publikovala řadu recenzí a překladů. V době natáčení v roce 2022 pracovala jako externí redaktorka pro několik nakladatelství. Její zájmovou oblastí je dodržování lidských práv ve světě, ochrana demokracie a odpovědný přístup k planetě Zemi.
