Marie Dobešová

* 1934

  • „Čekali jsme, jaké to bude pěkné a vstřícné. Ale vždyť to byli chudáci vojáci. Co oni zkusili... Kterýkoliv voják by z toho byl špatný. Měli jsme trochu větší strach, no. Potom jsme šly s tou sestřenicí, její rodiče bydleli taky tady v dědině, ale tam na kopci, a prý, že to oslavíme. Konec války, tak to půjdeme oslavit. A nějaký voják, takový mladý, to tam s námi oslavoval a potom, že nás doprovodí domů. A dopadlo to tak, že ta sestřenice – já jsem teda byla děcko – a ona byla taková pěkná. A potom, jak ji vedl, tak honem se nějak vycloumla a utekla druhou stranou tady, druhými vraty do baráku a vlezla babičce pod postel. A pak jsem s babičkou spala v posteli a ona byla pod postelí. A ten [voják] přišel a všechno všude prolezl a nenašel ji, naštěstí. Ale kdo se mu může divit? Byl to mladý chlap.“

  • „Že jsme nechtěli vstoupit do družstva, tak jsme dostávali ta pole, která byla dočista k ničemu. Vždycky někde na okraji, špatně se tam hospodařilo. Tak jsme měli roli hned tuhle, hned támhle. A na střídačku jsme se stěhovali. Naši roli někdo zabral a my jsme dostali někde jinde. Chodili nás přemlouvat do družstva. Akorát si pamatuju, jednou jsme byli ve stodole, tatínek tam měl krávy a skládalo se obilí. A tatínek povídal komusi: ,Kde mám ten bič?‘ Už chtěl vyjet s krávami. A tam ti soudruzi, co tam byli a chtěli ho přemlouvat: ,To snad ne!‘ Oni se polekali, že ten tatínek bude chtít bič použít na ně [smích]. A on chtěl jenom vyjet s krávami.“

  • „Babička byla za stodolou schovaná, tam byla prkna. Ona nemohla nikam do sklepa. A my jsme byli pod stodolou, tam máme sklep. A tam je taková stříška a tam jsou schůdky dolů. Tam jsme měli postavený stroj na těch schůdcích, aby ty schůdky nebyly vidět. A okýnkem ze strany jsme do toho sklepa lezli. Tam byli i sousedi. Byli jsme tam dohromady, protože oni žádný takový sklípek neměli. Tak jsme tam měli otomany a postele a to nejnutnější. Tak jsme tam lezli, a když ti vojáci už táhli, tak ti Němci nám říkali: ,Však počkejte, teď ještě se nemusíte bát, ale počkejte, až za námi přijdou ti druzí.‘ Věděli o nás, mluvili na nás okýnkem. Ve stodole měli i nějaká zvířata a nějaké stroje a měli tam i kotel, vařili tam pro armádu. A opravdu nemůžu o nich říkat, že by... Skutečně o nás věděli a chovali se k nám pěkně. A potom už to bylo jiné.“

  • „Pamatuju si, že přišla i kontrola. A my jsme tady dole měli stodůlku a v té stodůlce viselo prase. Ale byl to takový opravdu solidní člověk, že to jako neviděl, i když to viděl. Nenahlásil to. Takže jsme neměli žádnou takovou nepříjemnost. A jinak se muselo určité množství – na počet krav – mlíka, určité množství vajec a ze zabijačky sádlo se muselo odevzdat. To jsme všechno dělali. Vejce se nosila do obchodu a obchodník se vždycky musel podívat, jestli jsou čerstvá, jestli jsou v pořádku. A já jsem do obchodu donesla vajíčka, a prý: ,Vždyť ta jsou načisto špatná.‘ A já říkám: ,Jak je to možné, vždyť to jsou čerstvá vajíčka.‘ ,Tak je schválně zkuste rozklepnout.‘ A ona byla uvařená! Já jsem ráno uvařila vajíčka a spletla jsem si to a zanesla jsem ta uvařená [smích].“

  • Full recordings
  • 1

    Přeskače, 16.09.2021

    (audio)
    duration: 01:17:07
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ještě se nemusíte bát, počkejte, až po nás přijdou ti druzí

Marie Dobešová, 40. léta 20. století
Marie Dobešová, 40. léta 20. století
photo: Archiv pamětnice

Marie Dobešová, rozená Polická, se narodila 7. července 1934 v Přeskačích na Znojemsku. Rodiče –Ludmila, rozená Fialová, a Jan Polický – v obci vlastnili hospodářství, které jim pomáhalo ustát válečné časy. Marie za války nastoupila do první třídy přeskačské základní školy. Poslední dny druhé světové války prožila s rodinou ve sklepním úkrytu, pamatuje bombardování i příjezd sovětských osvoboditelů. V roce 1949 nastoupila na zemědělskou školu do Rouchovan. Během studií se stala obětí kampaně proti Miladě Horákové, když nevědomky podepsala rezoluci za její potrestání. V roce 1958 se Marie provdala za Jana Dobeše, společně vychovali šest dětí. Pod vzrůstajícím tlakem nakonec rodina musela vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a přišla tak o polnosti. V JZD pak Marie i její manžel Jan pracovali až do svého odchodu do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2021) žila Marie Dobešová v rodném domě v Přeskačích.