Alois Dostál

* 1932

  • „Tak tam u toho Šutráku zastavila kolona. A dole ve vsi, no takhle – dole, ale baráky šly až nahoru – takže řekněme sto padesát metrů od toho Šutráku kolona zastavila. Poslední barák tedy. A teď se to rozkřiklo: ‚Stojí tam kolona německých vojáků u Šutráku!‘ Tak já to slyšel a slyšel to ten můj bratranec (ten inženýr), ten uměl, jak v gymnáziu se učili tenkrát: francouzštinu, latinu, němčinu. Perfektně už uměl německy. Tak tam šel, šli jsme tam tedy spolu se podívat. V polovině obce jsme měli zase strejdu Drahovzala, který už měl připravenou krásnou kulovnici, to byl dar letce Nováka, akrobatického letce Nováka. Zahynul ve Francii při bojích jako letec. A když přes Polsko utíkali odsud, ti letci, no tak tuhletu kulovnici, on ji dostal jako první cenu za nějaký akrobatický kousek. On tenkrát podlétl v Praze most a byl za to strašně trestaný. A tak to přivezl k tomu našemu strýčkovi – takhle, jeho teta – to byla jako jeho, toho strýčka, manželka. S tímhle letcem Novákem, on pocházel ze Sokolče, tady u Kolína, takže je tam občas navštěvoval. Tak to tam přinesl, aby to strejda schoval. Tak strejda to pod rouškou, to si na to vzpomínám jako dneska, udělal jámu. A on chtěl, aby jejich kluk, ten byl mladší než já, Franta, aby to taky věděl. Tak jsme tam u toho byli. Říká: ‚Kluci, kdyby něco, tak je to tadyhle v těch místech. Nikomu ani muk!‘ ‚To je jasné.‘ A takže, když ti vojáci tam byli, strejda to vykopal. Měl to v hadrech a v térovém papíru, namaštěné. Vzal to na rameno a šel tam taky nahoru. A když jsme tam přicházeli a ten strejda když viděl: těch vojáků, jak to běhá okolo aut, tak couvnul zpátky a stál za stromem – pušku tak, aby ji nikdo neviděl!“

  • „Tak v pekárně měli hotovo, takže šli do krámu a táta tam pro maminku vážil do sáčků po kilech třeba cukr, mouku, protože tenkrát, když to kupoval, tak mu to vozili v pytlích. Sedmdesát pět kilo – pytel cukru. A ty babičky, tam u nás třeba byla cukrovka, pěstovala se, takže cukr moc nekupovaly, tak půl kila, aby měly na buchty. Mohla si toho koupit tři kila, jenže to bylo hodně peněz. Neměly peníze. Takže takhle to tam rozvažovali. A uslyšeli takový hukot, bylo to v třicátém sedmém roce, a otec mi potom říkal, že to už tam z Pardubic na Prahu přelétala vojenská letadla, v Pardubicích je velké vojenské letiště. Takže jsme je tam pozorovali, byla tam prostě nad námi trasa a shodou náhod jeden náš příbuzný byl letec, a on když byl nad Němčicemi, tak zamával křídly – takhle. Sem tam, sem tam. A my kluci jsme byli třeba na střeše baráku, aby nás Venda viděl. Tak – že letí letadla a to je ten hukot. A Vlasta říká tátovi: ‚Šéfe,‘ i kamarádi mu říkali šéfe. ‚Šéfe, já se jdu podívat na dvůr, to musí být hrozně letadel!‘ Vyšel ven na dvůr a viděl kouř ze stodoly. Tak vlétl dovnitř a říká: ‚Hoří nám stodola!‘“

  • „V devětatřicátém, nebo možná v osmatřicátém, na podzim, když nás tady obsazovali, nebo – vím, že pak ještě poletoval nějak sníh. Když už to takhle vypadalo, tak lidi si dělali zásoby, protože bude válka. No tak otec mě vzal a jeli jsme do Kolína, do okresního města. Tady v Kolíně jsem byl možná jednou nebo dvakrát jako malý, když tady bylo posvícení, nebo jarmark, jak se tomu říkalo. To nás dědeček vzal a koupil nám vatu a já nevím, na houpačky, všechna vnoučata. No všechna – měl čtyři. A jak se říká Kolínečku, Kolíne, stojíš v pěkné rovině, tak v Kolíně není rovina ani na náměstí. To je všechno do kopce. Do největšího kopce je ulice Kouřimská. Je to opravdu takhle do kopce. A tam byl na levé straně obchod s oděvy. Žid Audolenský. Dneska jsou tam akorát mosazné cedulky před těmi krámky tady v Kolíně, udělali mosazné cedulky se jmény – a to je celý Kolín. Skutečně, jako obchodníci tu většinou byli židé. No, a tak jsme tam šli, opruboval mi to… Už tam stála po okraji nákladní auta a za každým zapřažené dělo. Už ti Němci tam byli. A plné náměstí. Shromážděná auta. Wehrmacht. A když jsme vyšli ven, já si to pamatuju, že táta říká: ‚To jsou němečtí vojáci.‘ Mě to nezajímalo. Víte proč? Já jsem měl zimníček. Tenkrát se nosily kalhoty napůl krátké a napůl dlouhé. To bylo pod kolena punčošky, šněrovací boty. A já jsem šel do náprsní kapsy toho zimníčku. Představte si, co tam bylo! Taková knížečka, na jedné straně zrcátko a na druhé straně hřeben, jako v zásuvce. No to bylo něco pro mě. Já, kdyby nás tady Němci stříleli, tak mě to nezajímalo. A to je moje krásná vzpomínka.“

  • Full recordings
  • 1

    Kolín, 25.07.2024

    (audio)
    duration: 01:39:28
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Kolín, 01.08.2024

    (audio)
    duration: 02:08:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nikomu ani muk, kluci

Alois Dostál v roce 1949
Alois Dostál v roce 1949
photo: Archiv pamětníka

Alois Dostál se narodil 20. listopadu 1932 v Hradci Králové Marii Dostálové rozené Šafaříkové (*1907) a pekaři Aloisi Dostálovi staršímu (*1908). Z Hradce se rodina po roce přestěhovala do Němčic, malé obce nedaleko Kolína, kde otec začal provozovat vlastní pekařskou živnost. Alois Dostál a jeho dva mladší sourozenci Marie a Josef prožili podstatnou část svého dětství za války, zatímco nejmladší sestra Jaroslava přišla na svět až tři roky po ní, v roce 1948. Ve válečných letech rodinu před strádáním chránila především otcova náročná práce v pekařství, upečeno bylo u Dostálů doma vždycky, a tak se i Alois Dostál mladší po válce vyučil pekařem. Poté, co jeho otec v padesátých letech o živnost přišel, se však po vojně raději stal řidičem nákladního automobilu ve skladech a prádelnách ministerstva vnitra v Kolíně. Oženil se s Jaroslavou Novákovou, v roce 1957 se jim narodila dcera Marcela a on začal ve skladech pracovat jako garážmistr. Od roku 1962 do roku 1985 byl zaměstnaný v papírnách ve Štětí. Po smrti své první ženy se v roce 1989 oženil s Marií Veselou, ale v roce 2015 opět ovdověl. V létě roku 2024 se ve svém bytě v Kolíně věnoval opravování drobných přístrojů a jezdil odtud s přáteli na srazy automobilových veteránů.