Václav Duda

„Skutečnost je ta, že jsme na ty Rusy čekali. Můj otec je šel vítat, vzal poslední kousek chleba, kterej jsme měli, kousek špeku, sklenku slivovice a šel je vítat. A jeden mu zebral chleba, druhý špek, třetí slivovici a čtvrtý mu říká: ,Kotoryy seychas chas?‘ Otec vytáhl hodinky – měl kapesní – a povídá mu kolik je, a on říkal: ,Day mne na pamyat'.‘ Zebral mu hodinky a to bylo naše první setkání s ruskejma vojákama. Toto je skutečnost, to se nebojím říct, to je pravda.“

„Velice dobře si to pamatuju, bylo mě 12 roků a strašně jsem se bál. Jak tady bojovaly ty sovětský letadla, po zemi jsme to sbírali, takový nábojnice velký, to mělo ráži dvaadvacet milimetrů. A oni, jak těma kulomatama stříleli, to bylo hrozný. Pamatuju si, že jsem se bál, doopravdy jsem se bál. Jak začaly ty letadla střílet, tak jsem se úplně třepal strachem, co teda se stane. To byly, řekl bych, nejhorší chvíle té frontové doby, kterou jsme tady prožívali. A konkrétně k nám na dvůr spadl jeden dělostřelecký granát a vybuchl tady. Můj otec šel k dobytku a jak šel, tak dostal střepinu na zádech do lopatky. Tenkrát šel k tomu doktorovi Sovadinovi a on mu ji vytáhl a otec zůstal v provozu, byl pohyblivý. Ale ve vratech máme dodneška průstřel, jak to tady vybuchlo a ty třepiny letěly, tak tam máme průstřel jak půl palce. Je to tam dodneška. Nevadí to, tak jsme to nijak nelikvidovali.“

„Přímo z mé rodiny nevím, že by někdo narukoval. Ale měli jsme tady v našem domě na mlatě ustájených několik koní a spávalo tady několik vojáků při té mobilizaci. Dokonce jsme s nima udržovali kontakt ještě aji po válce. Stavili se tady a popovídali, jak tady spávali na mlatě někde ve slámě. Nemůžu to přesně určit, ale je to pravda. U nás na mlatě bylo ustájených několik koní, nevím kolik, nebyl jsem velkej, byl jsem malej kluk, ale pomatuju si to velice dobře. A s jedním z těch synů těch vojáků jsem se stýkal donedávna. Byl tady z Brna, z Obřan. A jeho otec tady bydlel a ti k nám chodili celá rodina. Ten z těch Obřan se jmenoval Šoman. A chodili k nám, ještě v 50. letech se tady sem tam stavili.“