doc. Ing.,CSc. Lubomír Dudáček

„A syn mi dal na paní matku adresu, která bydlela shodou okolností v Ondříčkově ulici. A já jsem bydlel za rohem. Ondříčkova 28. Bílý kachlový barák. Přišla mně otevřít korpulentní dáma, vysoká, odhadoval jsem tak sedmdesát pětasedmdesát let v té době. Pozvala mě na kávu, to se ještě lidi nebáli zvát si někoho domů. Posadil jsem se a řekl, jaký je účel mé návštěvy. Ona začala slzet, že si někdo vzpomněl na jejího manžela a na ten diplom. Otevřela těžkou skříň, dřevěnou, vyřezávanou, a z perziánového černého kožichu, to vidím dodneška, z rukávu vytáhla v novinách ten diplom, originál. Řekl jsem: ‚Paní Kanclířová, strašně jste mě překvapila a mohl bych přijít s kolegou, aby si ho přefotil?‘ Ona mi říká: ‚Heleďte, mě jste potěšil, že jste si vzpomněl na manžela a na diplom, tady ho máte a dělejte si s ním, co chcete.‘ Já jsem jí říkal: ‚Můžete se spolehnout, že ho budu ochraňovat jako oko v hlavě. A že ten diplom nepřijde do nepovolaných rukou.‘“

„Takže najednou říkali, že bude z Burgasu vypravený vlak do Jugoslávie. Dostali jsme se do vlaku do Jugoslávie, napakovali nás jídlem vším možným a tak dále. Nějaké obvazy jsme měli, no prostě všechno potřebné, protože nikdo nevěděl, jak skončíme. Přijeli jsme do Jugoslávie, přes Niš. V tom vlaku byli hlavně Češi, myslím, že se nemýlím, to byly dva vagony plné Čechů, jenom Češi. A ty potom byly přepřažené v Niši do jiného vlaku, který jel do Bělehradu. Ale zastavili jsme ve Svetozarevu, to bylo, troufám si říct, asi sto kilometrů od těch hranic s Bulharskem. Tam ten vlak zastavil, tam čekali Jugoslávci, Srbové, a rozebrali si nás do rodin. My jsme přišli do rodiny Dušana Dimitrijeviče, a to byl partyzán za druhé světové války, měl dva syny a manželku, pochopitelně. Vzali nás k sobě, protože tíhli k dětem, měli taky děti přibližně stejně tak asi staré jako my, viděli našeho kluka. Byli jsme tam asi deset dní. Organizovali to Jugoslávci, to ať si říká, kdo chce, co chce, skutečně se projevili jako přátelé. A starali se o nás jako o vlastní rodinu. Když se naskytla šance a když se uklidnila situace v republice, tak nás naložili do vlaku a ten vlak pokračoval do Vídně.“