doc. Ing.,CSc. Lubomír Dudáček

* 1936

  • „Dneska co je chytrých lidí, mladých, snaživých, poctivých. Ale většina to přebije. A o nich se nemluví. To jsou vzácné momenty. I na našich dětech třeba můžu pozorovat nějaké odlišnosti, i když jsou slušní, dobře studujou, ale přece jen vidím, že svět je logicky přetechnizovaný. A oni musí držet krok. Pokud neznám angličtinu a nejsem ajťák pomalu profesionální, tak nemám šanci. Musím mít nápady, mě ale strašně mrzí, že to heslo ‚Ševče, drž se svého kopyta‘, že prostě zaniklo. My jsme si to skutečně od píky ošahali, náročně, bych řekl: klidně od lopaty. Dneska ti mileniálové nebo jak se jim říká, ještě je jiný název, já se jim nedivím, ta doba to vyžaduje. Peníze, byty, auta, cestování a tak dále. Ale doba není horší. Je víc možností. A protože je víc možností, tak se osobně domnívám, že si toho méně váží. Já když jsem jel poprvé s rodinou do Bulharska, tak jsem objevoval svět. Ale to jsem možná byl individuum, které bylo trošku lunetic. Ale potom, když jsem přišel do světa a měl jsem možnost vycestovat, dost jsme toho viděli. Takže dneska mě to ani neláká. Děti říkají, proč s mámou nikam nejedu. Do toho chaosu? Teďka nevíte, co támhle, co támhle.“

  • „A syn mi dal na paní matku adresu, která bydlela shodou okolností v Ondříčkově ulici. A já jsem bydlel za rohem. Ondříčkova 28. Bílý kachlový barák. Přišla mně otevřít korpulentní dáma, vysoká, odhadoval jsem tak sedmdesát pětasedmdesát let v té době. Pozvala mě na kávu, to se ještě lidi nebáli zvát si někoho domů. Posadil jsem se a řekl, jaký je účel mé návštěvy. Ona začala slzet, že si někdo vzpomněl na jejího manžela a na ten diplom. Otevřela těžkou skříň, dřevěnou, vyřezávanou, a z perziánového černého kožichu, to vidím dodneška, z rukávu vytáhla v novinách ten diplom, originál. Řekl jsem: ‚Paní Kanclířová, strašně jste mě překvapila a mohl bych přijít s kolegou, aby si ho přefotil?‘ Ona mi říká: ‚Heleďte, mě jste potěšil, že jste si vzpomněl na manžela a na diplom, tady ho máte a dělejte si s ním, co chcete.‘ Já jsem jí říkal: ‚Můžete se spolehnout, že ho budu ochraňovat jako oko v hlavě. A že ten diplom nepřijde do nepovolaných rukou.‘“

  • „Takže najednou říkali, že bude z Burgasu vypravený vlak do Jugoslávie. Dostali jsme se do vlaku do Jugoslávie, napakovali nás jídlem vším možným a tak dále. Nějaké obvazy jsme měli, no prostě všechno potřebné, protože nikdo nevěděl, jak skončíme. Přijeli jsme do Jugoslávie, přes Niš. V tom vlaku byli hlavně Češi, myslím, že se nemýlím, to byly dva vagony plné Čechů, jenom Češi. A ty potom byly přepřažené v Niši do jiného vlaku, který jel do Bělehradu. Ale zastavili jsme ve Svetozarevu, to bylo, troufám si říct, asi sto kilometrů od těch hranic s Bulharskem. Tam ten vlak zastavil, tam čekali Jugoslávci, Srbové, a rozebrali si nás do rodin. My jsme přišli do rodiny Dušana Dimitrijeviče, a to byl partyzán za druhé světové války, měl dva syny a manželku, pochopitelně. Vzali nás k sobě, protože tíhli k dětem, měli taky děti přibližně stejně tak asi staré jako my, viděli našeho kluka. Byli jsme tam asi deset dní. Organizovali to Jugoslávci, to ať si říká, kdo chce, co chce, skutečně se projevili jako přátelé. A starali se o nás jako o vlastní rodinu. Když se naskytla šance a když se uklidnila situace v republice, tak nás naložili do vlaku a ten vlak pokračoval do Vídně.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 27.07.2018

    (audio)
    duration: 01:58:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Při okupaci byli v daleké cizině. Srbský partyzán se o ně staral jako o vlastní

Lubomír Dudáček v roce 2018
Lubomír Dudáček v roce 2018
photo: Post Bellum, 27 7. 2018

Lubomír Dudáček se narodil 14. září 1936 v Praze a dětství prožil na Žižkově. V mládí se věnoval hokeji a zanedbával kvůli němu školu. Po vojně ale střední školu vystudoval a pokračoval úspěšně v dálkovém studiu na Vysoké škole dopravní ve slovenské Žilině. V roce 1967 nastoupil na letiště v Ruzyni, kde pracoval až do roku 2004. Okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy prožil v Bulharsku a zažil komplikovanou cestu vlakem do vlasti přes Jugoslávii a Rakousko. Na letišti Ruzyně působil v mnoha funkcích – od asistenta generálního ředitele přes šéfa odbavovacího terminálu až po ředitele České správy dopravních letišť. Na letišti Ruzyně vytvořil Síň slávy z historických dokumentů. Podílel se na založení oboru ekonomika a provoz letecké dopravy na pražské průmyslové škole dopravní. Je autorem třídílné série historických knih Dopravní letiště v Praze, zachycují období od roku 1918 do roku 2005. V roce 2018 žil v Praze.