MUDr. Anna Dusová

„Dcera se narodila v dubnu, takže to jsem teda rodila ještě vprostřed té euforie a toho všeho. Jako to jsme byli nadšení. Já jsem končila vlastně fakultu, tak jsem si představovala, co všechno bude a jak to bude všechno báječné. A manžel byl na dva semestry v Anglii v Cambridgi, takže jsme si jako mysleli, že svět bude otevřený a že to všechno bude báječné. Manžel se vrátil, ani nebyl na mé promoci, protože se vrátil až potom, a říkal: ‚Všichni v zahraničí říkají, že nás zaberou. Že stojí na hranicích a že určitě…‘ A my jsme nikdo tomu nevěřili. Jsme říkali: ‚To neudělají před celým světem, aby se takhle shodili. Vždyť všude ve světě vědí, že jak je to tady u nás a že to je všechno v pořádku. Vždyť se nic neděje a to není možné, to nebude.‘ Jo a to bylo v červenci.“

„No nejranější vzpomínky mám, jak jsme chodili do krytu. To bylo v domě, bylo ve sklepě, byl udělanej takovej kryt. To byla jako celá jedna místnost, kde byly jako lavice kolem zdi. A tam jsme z celýho domu se tam scházeli. Tak to si pamatuju, protože pak jsme jednou byli zasažený do komínu tou bombou v tom pětačtyřicátým roce a vysypalo se nám to do toho sklepa, jako do toho krytu, takže jsme byli všichni strašně špinaví.“

„Petrovi byl rok a něco a Hance byly tři roky. No, to bylo. Vlastně, když to vezmete, byla to blbost, když jste viděla ten leták, tak tam vlastně bylo jenom, že nemusí, aby se lidi nebáli, že nemusí chodit k volbám nebo nemusí s tím souhlasit se vším, ale oni to vzali jako přípravu k podvratné činnosti, takže dostal patnáct měsíců.“

„Syn byl na technice a ten dělal revoluci, takže to jsme byli strašně z toho, to jsme měli strach, protože jsme zažili ten 68. rok, tak jsme se báli, že zase to bude samý, že jo, protože to jsme se vzbudili, my jsme tomu vůbec nevěřili, že by to udělali Rusové před celým světem, že by se takhle zdiskreditovali. V noci vlastně jsme slyšeli lítat letadla a ráno ty tanky a to všecko. Takže to byl pro nás strašnej šok, to se zrovna v tom roce dcera se mi narodila v 68. Takže to bylo v nás ten strach, a když kluk nepřišel dva dni domů, tak jsme z toho byli úplně mrtvý. Oni byli všichni na fakultách na těch posluchárnách a tam je školili, dalo by se říct, říkali jim co a jak je to všecko. Takže, tak oni to v sobě neměli, ten strach, takže říkal: ,Prosím tě, mami, vždyť se nic neděje, však se nic nestalo.‘“

„Já jsem se vlastně měla narodit až v červnu, ale tady dělali domovní prohlídky. Chodil vždycky jeden esesák a jeden český policajt po všech bytech a jako maminka se rozrušila, protože oni prostě prohlíželi všechno, pod postele se koukali a všude hledali, takže vlastně jsem se narodila o čtrnáct dní dřív.“