profesor Edgar Dutka

„Pamatuju si jednu scénu z toho odsunu. Když to bylo, oni byli v jednom místě. Tam byl obrovský cukrovar. Ten už je teď zrušený. V jedné části sdružovali všechny ty, kteří měli být odsunuti. A to bylo za zamřížovaným plotem. My jsme s matkou stáli u toho plotu a mluvili jsme s babičkou. Děda vůbec s námi nechtěl mluvit. Ten byl zničený, ten tam někde seděl. Pamatuji si, že jsme tam stáli u toho plotu a mluvili jsme s tou babičkou. Nevím co, já jsem nerozuměl. Bylo to tuhé tím, že se všichni cítili nevinní. On byl odmalička ve Vídni, byl vyučený mašinfíra. Dostal tam glejt Franz Josef, a pak ho vyženou, že je nějaký přivandrovalec.“

„Když přišlo k té chvíli, kdy utečou, tak v celém baráku, já jsem tam byl, sice už tam byla lidová škola umění, ale ještě tam zůstala ta pětimetrová zeď dvora. Některý okna byly předělaný. Ve všech oknech byly mříže, kromě jedněch, ty byly od záchodů úplně nahoře, což je ohromná výška, asi deset metrů, a dole beton. Nepředpokládali, že tam by někdo mohl utéct. Tam si to přivázali na okýnko, to lano, ten brácha vylezl na střechu. Tam vedle toho byla taková kůlna, asi garáž. Přehodili lano. Ta doktorka byla náhodou, i ten kluk, samozřejmě, horolezci. Oni byli sokolové, tak šplhali po horách, Alpy a tak. Byli docela zkušení. Přivázali to lano, hodili přes to. První šla matka. Teď se na ně začali dobývat na ten hajzl. Řekla: ‚Běžte vedle, do vedlejšího, mně je blbě.‘ Předstírala, že je ožralá. Spustila se po laně, přes roh na střechu. Pak ještě doktorka. Pak se ještě matka později vychloubala, že ona není horolezkyně, ale nemá spálené ruce. Kdežto ta horolezkyně si spálila na tom laně dlaně. Tak do auta a pryč, okamžitě.“