Ing. Martin Dvořák

„Pamatuji si taky úžasný moment, jak do toho utíkajícího davu, nebo v tom utíkajícím davu, se najednou objevil fízl v civilu, který tam byl do té doby s námi, a najednou se začal projevovat jako fízl. A teď už se mu nepodařilo nikoho z těch utíkajících zastavit, neřkuli vyvléct, ale naopak zjistil, že je obklíčený davem protestujících demonstrantů. Jistě to znáte, ať už z kovbojek, nebo ze života, prostě předtím, než padne první rána, tak ti soupeři na sebe pouští hrůzu, ještě se nic neděje, ale houstne atmosféra. A podobně jako s Indrou, já jsem viděl, jak ten policajt se začíná strašně bát, protože nás tam bylo několik desítek určitě kolem něj. A teď ten kruh se tak jako sbližoval a sbližoval, přibližoval se k němu a zdálo se, že dostane hrozně přes hubu, v lepším případě. A vystoupil nějaký chartista, organizátor, slušný člověk, který tam byl: ‚Prosím vás, nedělejte to. Já vám rozumím, všichni bychom ho chtěli nějakým způsobem potrestat, ale nedělejte to, jsme slušný lidi, nebudeme tohle dělat, žádný násilí. A teď se mu prostě otevřela ulička a on se z toho kruhu vydal zpátky k těm svým, kteří ještě byli daleko, a zase jsem viděl změnu mimiky od: ‚Teď je zle,‘ až k: ‚Vidíte, srabi, ani jste mi přes hubu nedali.‘ A tou uličkou se rozběhl jeden z demonstrantů a šíleným způsobem ho nakopnul do zadku. A já jsem cítil, přiznávám se zahanbeně, velký zadostiučinění.“

„Brácha, a já jsem byl jediný, kdo to v rodině věděl, jednoho dne odjel, jakože studovat. A ve skutečnosti vyhlásil, bylo to v létě 69, asi po Palachovi, vyhlásil hladovku. Prostě jeho požadavky byly, aby přestaly vycházet zprávy, aby se zrušila cenzura, aby odešli Rusové, nebo něco takového, už si to moc nepamatuji. Ale zkrátka zahájil hladovku, stal se na nějakou dobu docela mediálně známým a tuhle hladovku držel poměrně dlouho, byl už téměř v kritickém stavu, a zasedal studijní stávkový výbor, nebo fakultní výbor, jako co vlastně s ním dál. Protože on tu hladovku trávil tam, na fakultě někde na chodbě. A zase já jsem byl mladý fracek, akorát mi to brácha řekl, než jel, ale rozum jsem z toho určitě moc neměl. A tam proběhlo nějaké velké zasedání, které mělo rozhodnout, co s ním dál, protože další dny už byly kritické, a to by znamenalo, že už to je nevratný proces. A táta tam údajně, nebyl jsem u toho, pronesl takovou obhajobu, že jemu je úplně jedno, že oni, mladí revolucionáři, ho chtějí nechat umřít, ale on že bude mít raději doma živého blázna než mrtvého hrdinu. A že ho nechá prohlásit za nesvéprávného, pokud tu hladovku neukončí.“

„V Praze se zapojil do povstání, byl na barikádách. Podařilo se mu, on to vždycky hodně zlehčoval, já to nevím, ale říkal, že spíš nedopatřením prostě vlezl do nějaké úřadovny Němců wehrmachtu a oni se mu hned vzdali, protože už byli celí vystrašení, že už je všechno špatně, a předali mu klíče. Byly to klíče od muničáku, kde byly zbraně, včetně panzerfaustů, a táta nějak z okna prostě vyvolával lidi: ‚Pojďte sem, tady je plný muničák věcí, pojďte si to rozebrat!‘ A zase můj táta strašně nechtěl, abych o tom vyprávěl jako o hrdinství, nicméně dostal medaili Za chrabrost po válce a stal se formálně účastníkem odboje.“

„Pamatuji si jeden z večerních mítinků v divadle, kdy přišla z Prahy zpráva, že parlament právě zrušil článek 4 ústavy o vedoucí úloze KSČ. A v tom výboru tenkrát byl taky dělník ČKD jménem Vašek Pluhař, takový obrovský, velký chlap, poctivý dělník, takový opravdu. A pamatuji se, že se zvednul, takhle mu tekly slzy a říkal: ‚To je vítězství.‘ Nemohl mluvit.“