„Maminka byla na ženské cele. To byla jedna veliká cela, kde žilo celkem padesát žen. Spaly na palandách. Donutili jsme ji po válce napsat vzpomínky. Nebyla v tom žádná nenávist nebo zloba, ale vylíčila tam, jak tam žily a jak si jedna druhé pomáhaly. Když přišel nějaký balíček, tak se to rozdělilo, a v neděli dělaly intelektuální večery. Přednášelo se, četlo, hrálo se divadlo. Jídlo jim tam nosili muži. Vždycky řešily, jestli přijde jejich manžel.“
„Celá mužská část rodiny byla v zednářské lóži Národ. Dědeček Ladislav Syllaba byl dokonce jeden ze spoluzakladatelů a velmistr. Byl tam strýc, tatínek a další přátelé, teď je tam i můj syn. Zednáři za války i za komunismu své lóže tzv. uspávají. Neprovozují tedy žádnou činnost. Jenže na gestapu byl gestapák jménem Kuzewether, který si myslel, že zednáři mají nějakou odbojovou skupinu, a šel tedy po nich. V září 1944 najednou se u nás doma objevilo gestapo a chtěli ukázat celou vilu. Skončili nahoře a já jsem toho byla svědkem. Skončili v ložnici rodičů, kde byla taková skříň ve zdi, kde ta jedna část měla rozdělený fochy. Nikdy nezapomenu, jak ten gestapák těma rukama zajel pod prádlo a vítězoslavně vytáhl nějaké dokumenty, které patřily židovským přátelům tatínka. Později tatínek říkal, že kdyby si na to vzpomněl, tak to dávno zničil, protože to nemělo vůbec žádnou cenu pro nikoho. Gestapák se toho chytil a tatínka odvezl hned s sebou. Postupně zatkli všechny ty zednáře i jejich manželky, které neměly žádnou činnost mezi zednáři.“
„14. února 1945, když byl nálet na Prahu, tak jsem měla hodinu piana v ulici, která byla blízko Emauz. Nevzpomínám si, jak se ta ulice přesně jmenovala. Vycházela jsem z domova dopoledne, lekci jsem měla po obědě. Houkaly sirény, jako vždy před náletem. Na to jsme byli zvyklí, tak jsem si řekla, že to nic není. Šla jsem tedy klidně na lekci piana. Došla jsem na konec parku na Barrandově, kde byl krásný výhled na Prahu. Najednou jsem viděla oblaka prachu a rachot z padajících bomb. Obrátila jsem se a utíkala zpátky domů. Fakt je ten, že ten dům, kde bydlela moje paní profesorka na piano, byl zasažen. Prolétla jím bomba, ale kupodivu se těm obyvatelům domu nic nestalo. Takže jsem byla moc ráda, že jsem tam nedošla.“
Hana Dvořáková se narodila 12. února v roce 1930 v Praze. Vyrůstala v nově postavené funkcionalistické vile na Barrandově. Otec Josef Filip byl úředníkem v Národní bance a za druhé světové války pomáhal finančně odboji skrze devizové oddělení letcům v Anglii. Maminka Ludmila rozená Syllabová pocházela ze známé lékařské rodiny. V krásné vile prožila nádherné dětství, které skončilo s válkou. Dědeček, otec a strýc byli členy zednářské lóže Národ, jejíž existence se stala záminkou pro zatčení. Otec, strýc i maminka v roce 1944 skončili nejdříve na Pankráci a posléze v Terezíně. Oba přežili, ale v novém režimu je nečekalo nic dobrého. V roce 1952 během vyvlastňovací akce B se musela rodina z vily vystěhovat do mnohem horších podmínek malého domku v Černošicích. Hana Dvořáková už od válečných let chodila do skautského oddílu (tehdy pod hlavičkou Klubu českých turistů), skautingu zůstala věrná po celý život. Po válce vystudovala anglické gymnázium a bez problémů se dostala na lékařskou fakultu, kde absolvovala v roce 1955. V roce 1968 se podílela na obnově Junáka, vstoupila také do Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Úspěšně pokračovala ve zdravotnictví a vyprofilovala se jako jeden z největších odborníků na gastroenterologii.
