Ludmila Dvořáková

"Tím, že babička prosazovala, aby šel na kněze, tak mu [studium] dovolili. Tenkrát to bylo něco, když byl v rodině kněz. Jenže on zběhl a věnoval se právničině, takže to stejně nedopadlo. On si musel hodně přivydělávat na studium, dával kondice. Potom říkali naši, že celé věno maminčino, když se vdala za tátu, přišlo na něho, aby dostudoval. Byl si toho vědomý, nám dětem se dost věnoval. Podporoval bráchu. Neslyšel a byl v ústavu, takže to platil všechno sám. Opravdu se staral. Mám na něho vzpomínku. Přijel a měl omotanou hlavu buřty, to bylo něco u nás. To jsme si pochutnávali, naši nám tohle ani nekoupili. A tenkrát buřty byly buřty, to nebyla voda jako teď. Hračky nám vozíval, knížky. Mě furt nabádal, ať se učím. Kdyby byl vydržel, tak jsem dopadla jinak. Děti neměl, až později, tak by si mě byl vzal k sobě. Byl přísný, neměla bych to lehké, ale jinak byl hodný."

"Začátky v JZD byly hrozně těžké. Když začalo JZD, všechno sebrali. Krávy zůstaly ještě u nás, vedle u sousedů byl prázdný chlév, tak tam nastěhovali další krávy. Maminka chodila normálně na pole a večer pro ně musela shánět krmení, sekat trávu. To bylo, než se postavil kravín. Pak se postavil kravín a začalo se jinak hospodařit. Výdělky začali mít lepší, nebyla taková bída, neměli se špatně. Naše maminka byla dříč, ale říkávala, že tak, jak se měla v družstvu, že by už pole zpátky nikdy nechtěla. Byla to pro ni úleva. Zůstala sama na práci. Můj táta taky podporoval, aby se družstvo ustanovilo. Oni tam ledaskteří lidé nechtěli jít. Vím, že naši tři sousedé byli pro. Nabádal je strýc – především tátu."