Jan Dytrych

* 1954

  • „Na druhém nebo třetím sezení, které jsme mívali v kavárně – oni vždycky chlapci, aby se ukázali, tak mi koupili coca colu –, tak začali s tím čínským velvyslanectvím. To bylo mezi druhákem a třeťákem. Chtěli, abych jel s našimi. Na to pak nějak zapomněli a to v těch záznamech [z archivu ABS] vůbec nebylo, aspoň jsem to tam nenašel.“ „Nebylo tam nic takového.“ „Pak tohle přestalo, zřejmě už měli rozhodnutí, že táta tam skončí. Pak začali na mě, že mám emigrovat do Rakouska a že tam budu sledovat emigranty. Říkal jsem jim, že samozřejmě budu emigrovat do Rakouska. Už jsem se těšil, že se toho zbavím všeho, i když jsem si nedovedl představit, co bych tam dělal. V podstatě jsem jim to odkýval. A pak najednou byl konec, pak najednou mi už nikdo nevolal, nikdo mě nehonil a byl klid.“

  • „Dařilo se mi poměrně slušně, zapojil jsem se do práce kolejní rady v Podolí, kde jsem získal další okruh známých, se kterými se dalo mluvit. A pak přišla obálka z Bartolomějské a začal jsem se dostávat do reality tehdejší mašinérie.“ – „Proč si vás pozvali? Něco jsem četl, vy jste už zmínil, že oni [StB] už v roce 1974 chtěli, abyste donášel na vaše rodiče, kteří chodili na recepce na čínské velvyslanectví.“ – „Při té první jednačce na Bartolomějské se se mnou o ničem nebavili a jenom mi oznámili, že se se mnou spojí nějaký chlap, jeho jméno není podstatné, že se spojí a začne se se mnou bavit. Pro mě to byl šok, doma jsem o tom nikdy nikomu neřekl, pro jistotu, protože jsem si uvědomoval, co by to mohlo znamenat. A holt jsem se s tím chlapem sešel. První, co chtěli, abych donášel, co se děje na koleji. Měli takové dotazy, jako jestli se tam hraje Kryl. Říkal jsem, že jo, občas tam někde je… a takové ty odpovědi, které nic neříkaly. Ale z toho, co jste mi poslal, jsem zjistil, co všechno jsem jim tam neříkal. Bylo to dost překvapivé, protože jména jsem pochopitelně znal, ale nemluvil o nich. Oni se pochopitelně ptali na některé lidi přímo, říkal jsem, že se mnou sedí v kolejní radě a tak dále. Ale nikdy jsem nemluvil v tom slova smyslu, že bych informoval Státní bezpečnost o tom, co oni dělají, nebo nedělají.“

  • „Pak už jediná událost, o které se otec zmínil, byla, že obšancovali letiště a nechtěli tam nikoho pustit. Rusové sice pravidelně jezdili na vyjednávání, ale táta, dokud nedostal přímý rozkaz z generálního štábu, tak ve směru, že by jim jakýmkoliv způsobem vycházel vstříc, nekonal. Největší gól, který nám říkal, že naši vojáci měli zakázáno střílet, ač měli ostré a byli plně vyzbrojeni na hlídkách. Tak nesměli střílet.“ – „To byl rozkaz od tatínka, nebo z generálního štábu?“ – „To měli od otce, protože si byl vědom, že jakmile by začali střílet, tak tam Rusáci vtrhnou a postřílí všechno. A že Rusové to chtěli za každou cenu vyprovokovat, tak začali po našich vojácích střílet.“ – „Ostrými?“ – „Ostrými. Jiné náboje neexistovaly v té době. Vystříleli celý zásobník. Táta říkal, že vystříleli všechno, co měli, a jediný výsledek byl, že jeden kluk to chytil do nohy. Říkal, jak ti Rusáci byli perfektní – v uvozovkách. Nicméně Rusové vykazovali spoustu mrtvých a házeli to na naše vojáky, což táta věděl stoprocentně, že naši vojáci tam nestříleli. Nakonec se ukázalo, že po Rusech stříleli Poláci.“

  • „První, co bylo, že dal rozkaz, že na letištní plochu se navezly veškeré cisterny s kerosinem tak, aby tam nemohli Rusové přistávat, což se mu povedlo udržet poměrně dlouho. Nevím přesně kolik dnů, ale vím, že Rusové kvůli tomu museli přistávat na mezinárodním letišti na Ruzyni. To byl první krok. Pak pochopitelně dalším krokem, který udělal, bylo, že po dohodě s agronomem sousedního JZD vyklidili veškeré zbrojní sklady a veškerou munici, včetně té, u které měli podezření, že je jaderná. Pak se prokázalo, že není jaderná, ale vypadalo to tak. Tak to všechno odvezli do haly místního JZD, což mělo za následek, že ten agronom pak spáchal sebevraždu, protože zřejmě po něm vystartovala státní moc, asi rok nato se ten člověk zastřelil.“

  • „To je taková historka, protože letců bylo málo, tak tihle kluci létali a práškovali proti tehdejšímu velkému nepříteli – mandelince bramborové. To byla jedna z mála historek, které nám táta říkal. Když letěli směrem na Lány a pod nimi šel nějaký dědek… nebo oni viděli dědka s malými dětmi. Letěli okolo něj, neletěli nad něj, v každém případě se ten prášek rozptýlil. Načež se vrátili na kbelské letiště a tam už na ně čekali chlapci v tatraplánech a kožácích, protože popráškovali pana prezidenta Gottwalda. To byla taková příhoda, dopadlo to dobře. Ale byla to jedna z mála příhod, které nám táta říkal o tom, co vlastně dělal v armádě.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 19.06.2023

    (audio)
    duration: 03:00:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Otec bránil letiště před Rusy. Státní bezpečnost po synovi chtěla, aby ho sledoval

Jan Dytrych v Ústí nad Labem, kde nastoupil do potravinářského podniku Setuza
Jan Dytrych v Ústí nad Labem, kde nastoupil do potravinářského podniku Setuza
photo: Archiv pamětníka

Jan Dytrych se narodil 23. července 1954 v Mladé Boleslavi. Jeho dědečka kvůli poslechu zahraničního rozhlasu nacisté vyslýchali a věznili v koncentračních táborech. Otec Jan Dytrych starší se stal důstojníkem letectva a působil u průzkumného pluku. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 velel letišti v Milovicích a přes týden zamezoval vstupu okupantů do tohoto prostoru. Poté po něm šla Státní bezpečnost (StB) a chtěla, aby udával své kolegy, odmítl to a následovalo vyloučení z Komunistické strany Československa (KSČ) i z armády. Otce také trestně stíhali za to, že měl údajně nechat sledovat pozice sovětských vojsk, ale obvinění se neprokázalo. Jana Dytrycha mladšího během studia na ČVUT kontaktovala StB a vytipovala si jej jako důvěrníka, využívala jej k získávání informací z vysokoškolského prostředí. Chtěla také, aby sledoval své rodiče při jejich účastech na recepcích na čínském velvyslanectví, ale nedošlo k tomu. Po škole nastoupil pamětník v ústecké Setuze, oženil se a narodila se mu dcera. Po sametové revoluci vstoupil do komunální politiky a za Stranu zelených vyhrál první volby na Střekově, působil zde jako místostarosta. V roce 2023 žil v Dobrovicích.