Krista Dytrychová

„Já jsem byla až nahoře na Rujáně, protože teta a bratranec tam měli gastronomii, nějakou restauraci. No a teta jednou ráno, já jsem ještě byla doma, nic jsem netušila, a teta jednou ráno přišla celá rozrušená, co se u nás stalo. Tady v Čechách. A vůbec jsme nevěděli hlavu patu a potom, za pár dní, já nevím, jestli se to vědělo všeobecně, nevím, jak se to oni dozvěděly, ty rodiny, nevím, prostě teta se zase dozvěděla, že všichni Češi, co tam byli, protože tam jich bylo spoustu v táborech, kempech a hotelích. Kdo měl auta, tak to bylo svolané na určitou hodinu, datum, na určité místo. Kdo měl auta, jel autem, my, co jsme neměli, tak do autobusů a celá ta kolona, vepředu policajti, vzadu policajti, nás vezli na hranice. Na hranice do Cínovce. V tom Cínovci nás vysadili a na české straně čekaly autobusy. Ale jak se to ta teta dozvěděla, to já už nevím.“

„Cestující se autobusem od cestovní kanceláře ve městě vozili na letiště. Letenka se dala koupit jak v té cestovce, tak na letišti. Tam se odbavovaly letenky, zavazadla, pokud bylo, tak i zboží se odbavovalo. Bez kontroly, bez všeho. Cestující se po odbavení nashromáždili do odletové haly a tam čekali, až je odvedeme na letiště. Mezitím letadlo přiletělo, někdy dřív, někdy v době, když tam už cestující byli. Průletový čas letadel většinou bývá čtyřicet padesát minut, nebo v tu dobu bylo na tuzemsko i méně, půl hodiny. Takže se to všechno tak prolínalo. Přiletělo letadlo, udělali jsme si přílet, odvedli cestující z letiště do haly. Mezitím většinou cestující na odlet už byli odbaveni. Buď se letadlo natankovalo, nebo nenatankovalo. Naložily se do letadla zavazadla a my jsme si museli udělat sami veškeré doklady do letadla, což je nákladový list, to se v tu dobu dělalo všechno ručně. To je asi tak všechno. Předali jsme doklady kapitánovi k podpisu, odvedli lidi do letadla. Ještě v té době v letadlech, v těch čtrnáctkách, nebyli žádní stewardi, takže jsme museli rozdávat bonbony a potom, říkali jsme tomu básnička, si tam odříkat básničku. A bylo to tedy, když na to dnes vzpomínám, kdo to nezažil, tak by tomu neuvěřil. Prostě jsme si museli stoupnout vepředu v letadle a na celé to letadlo, což bylo čtyřicet lidí, když bylo plné. A je to docela dlouhé, čtyřicet lidí je hodně. Bez mikrofonu, bez všeho tam odříkat tu básničku. Létalo hodně služebních cestujících, to znamená většinou pánové. No a ti si z nás dělali dost také srandu, legraci, a různě se nám smáli a my jsme ve vší vážnosti museli odříkat tu básničku. A potom mohlo letadlo odletět.“