Krista Dytrychová

* 1949

  • „No já si tam pamatuji ještě další únos, ale ten nebyl od nás. Ten byl z Prahy do Varů. Nevím rok přesně, ale od roku 1975 se vyměnily typy. Místo Iljušina 14 začaly létat JAK-40, už proudová letadla. Už v tu dobu, to znamená po tom pětasedmdesátém, šestasedmdesátém, nevím přesně, tak byl únos z Prahy do Varů. Únos neúnos, doletěli do Varů. Myslím si, že v tu dobu už tam byl doprovod. Jenom vím, že z věže nám hlásili, že tady bude ta linka sedat, že se tam stalo to a to, abychom o tom věděli, abychom se podle toho chovali a abychom k tomu letadlu nechodili, a tak dále. Policie už byla v tu dobu, takže ti si to ohlídali sami. Já jsem měla takovou smůlu, kde se co stalo, musela jsem u toho být zrovna já. To bylo z toho úplně nejnepříjemnější ze všech těch únosů, protože jsme věděli, že tam je doprovod, že tam je zbraň v letadle. To letadlo tady přistálo. Policie mi řekla, že si mám odvést lidi z letadla, ale už mi neřekli, kam až můžu, nebo nemůžu. Všichni z toho byli na větvi, i ta policie nakonec. Takže v tom letadle se nepřistavují schody, tam se z toho letadla vzadu vyklápí, mají svoje. Takže se vyklopily schůdky, náš policista vběhl do letadla, byl tam hrozný rambajs, údajně tam padl výstřel, ale padl nepadl, nic se nikomu nestalo. Lidé vybíhali z letadla a deset metrů od toho byl trávník a tam všichni zalehli. Já kdybych jim říkala, co bych říkala, mě nikdo neposlouchal. Lidi vybíhali z letadla a zalehli na trávníku. Naštěstí únosce byl jeden. Prostě ho zneškodnili. Pro ty lidi to musel být dost horor, hrůza podle toho, jak se chovali, jak přímo padali z letadla. To bylo hrozně nepříjemné. Ty lidi jsem si potom odvedla. Jenom si pamatuji, že všichni chtěli kouřit, že nebyly cigarety.“

  • „Já jsem byla až nahoře na Rujáně, protože teta a bratranec tam měli gastronomii, nějakou restauraci. No a teta jednou ráno, já jsem ještě byla doma, nic jsem netušila, a teta jednou ráno přišla celá rozrušená, co se u nás stalo. Tady v Čechách. A vůbec jsme nevěděli hlavu patu a potom, za pár dní, já nevím, jestli se to vědělo všeobecně, nevím, jak se to oni dozvěděly, ty rodiny, nevím, prostě teta se zase dozvěděla, že všichni Češi, co tam byli, protože tam jich bylo spoustu v táborech, kempech a hotelích. Kdo měl auta, tak to bylo svolané na určitou hodinu, datum, na určité místo. Kdo měl auta, jel autem, my, co jsme neměli, tak do autobusů a celá ta kolona, vepředu policajti, vzadu policajti, nás vezli na hranice. Na hranice do Cínovce. V tom Cínovci nás vysadili a na české straně čekaly autobusy. Ale jak se to ta teta dozvěděla, to já už nevím.“

  • „Cestující se autobusem od cestovní kanceláře ve městě vozili na letiště. Letenka se dala koupit jak v té cestovce, tak na letišti. Tam se odbavovaly letenky, zavazadla, pokud bylo, tak i zboží se odbavovalo. Bez kontroly, bez všeho. Cestující se po odbavení nashromáždili do odletové haly a tam čekali, až je odvedeme na letiště. Mezitím letadlo přiletělo, někdy dřív, někdy v době, když tam už cestující byli. Průletový čas letadel většinou bývá čtyřicet padesát minut, nebo v tu dobu bylo na tuzemsko i méně, půl hodiny. Takže se to všechno tak prolínalo. Přiletělo letadlo, udělali jsme si přílet, odvedli cestující z letiště do haly. Mezitím většinou cestující na odlet už byli odbaveni. Buď se letadlo natankovalo, nebo nenatankovalo. Naložily se do letadla zavazadla a my jsme si museli udělat sami veškeré doklady do letadla, což je nákladový list, to se v tu dobu dělalo všechno ručně. To je asi tak všechno. Předali jsme doklady kapitánovi k podpisu, odvedli lidi do letadla. Ještě v té době v letadlech, v těch čtrnáctkách, nebyli žádní stewardi, takže jsme museli rozdávat bonbony a potom, říkali jsme tomu básnička, si tam odříkat básničku. A bylo to tedy, když na to dnes vzpomínám, kdo to nezažil, tak by tomu neuvěřil. Prostě jsme si museli stoupnout vepředu v letadle a na celé to letadlo, což bylo čtyřicet lidí, když bylo plné. A je to docela dlouhé, čtyřicet lidí je hodně. Bez mikrofonu, bez všeho tam odříkat tu básničku. Létalo hodně služebních cestujících, to znamená většinou pánové. No a ti si z nás dělali dost také srandu, legraci, a různě se nám smáli a my jsme ve vší vážnosti museli odříkat tu básničku. A potom mohlo letadlo odletět.“

  • Full recordings
  • 1

    ED Karlovy Vary, 15.04.2023

    (audio)
    duration: 01:31:36
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Po únosu letadla v roce 1970 nám přišel podezřelý každý pasažér

Krista Dytrychová na letišti v Karlových Varech v 70. letech
Krista Dytrychová na letišti v Karlových Varech v 70. letech
photo: Archiv pamětníka

Krista Dytrychová se narodila 6. listopadu 1949 v Rájově v severních Čechách. Oba rodiče pocházeli z německých rodin, z nichž se žádná nestala obětí nuceného odsunu německého obyvatelstva z Československa po konci druhé světové války. Dědeček z matčiny strany by vlastně rád do Německa přesídlil, ale nemohl, protože si ho jako kováře v kraji žádali i po válce. Ani rodina otce do odsunu nemusela, když se otec přihlásil k členství v Komunistické straně Československa. Vyrůstala v Rájově a do školy chodila do Perštejna nedaleko Klášterce nad Ohří. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 trávila prázdniny u tety na Rujáně v Německé demokratické republice. Zažila nucený přesun všech tamních rekreantů zpět na hranice. V roce 1969 nastoupila na letiště v Karlových Varech na pozici odbavování cestujících. Během směny 8. června 1970 ještě netušila, že mezi pasažéry nastupuje do letadla Iljušin IL-14 také osm mladých lidí, kteří se chystají let ČSA 096 na lince z Karlových Varů do Prahy unést. S použitím zbraní se jim podařilo přimět posádku ke změně kurzu a k přistání v Norimberku. Další z únosů zažila v roce 1989, kdy letadlo přistálo v Karlových Varech i s únoscem, kterého mezitím palubní ozbrojený doprovod již přemohl. Na letišti pracovala dlouhých čtyřicet devět let. V době rozhovoru v roce 2023 žila v Karlových Varech.