Jelena Ejchgorn

„Ta, co my pomatujeme – Hospodi, my vyrostli jsme, ta vesnice byla tam Novohradka, tam vyrostli jsme, po česky mluvime. A taky má druhá polovina, vona jako po nácii Němec, no mluví po česky, my doma mluvíme po česky. (manželovi) Zdrástě! Manžel: Já poslouchám... No... a uže děti, voni ponimají nás, no nemluvěj. Starší jak je... buto se pytal mluvit, no obšení je všude po rusky – voni po rusky. A tak – ponimat ponimáme, a my postojanno mluvíme po češsky. Tak jako vaši rodiče? Da, jak naše rodiče. Nu i rodiče, vot maminka byla čisto Češka, da i taky ne Češka: babička Češka, děda Latyš, z druhej strany babička Češka... Chachluška a dědeček Čech... I vot takoví vot, pomjes. A my tak vovse.“

„Co vot na svarbě...? Vo pervych, dyž nás nu... sláději, večer nechodí ženská s mužikem, jak u ruskejch, a u nás jen mužiky choději svátat i eta... A potom, dyž už se všecka ta... se dohovoříme, hdy bude svarba, všecko, u nás pod voknem tříleli... i tejitej první... nu vot z pracha tříleli, z flinty, i to byl jak první znak, že my jsme se museli pohubičkovat, že já jsem sohlasná i eto... A potom šli jsme, sobirali jsme vot i z jeho strany rodňu, i z... a potom už i svarba byla. I na svarbě taky kytky cepili, všecka mláděž, co byla pozvaná, děvčata ďály speciálno kytky i pentličky věšely svým klucam, ne imenno že to je můj kluk, a mladýmu klukoj... i vot kluci i děvčata byli s pentličkama, vot to je... imenno byla mladěž. Nu a potom, i taky vot v těčenije svarby celej deň, nu i tam eto... ne postojanno tříleli, a dyž se měla mladá pára hubičkovat, vot vytřelejí a i mladý se hubičkujou. Ne, teď se křičí ‚hor’ka!‘ – a to u nás nebylo za... aby křičeli, a vot vytřelejí i museli se hubičkovat.“