„Koukám na letadla, pamatuji si, že bylo pod mrakem. Letadla letěla strašně nízko, viděl jsem svaz pohromadě, druhý svaz pohromadě, blížily se, černé (skvrnky na nebi). Už jsem viděl bomby, v první moment je vidět, jak letadlo otevřelo dole dvířka, a začaly padat bomby. Jak dostaly švunk, už nebyly vidět. Ale první moment, když letadlo sype bomby, byl vidět pouhým okem. Letadla už byla nad námi, tak jsem řekl: ‚Šup zpátky (do dílny), tady to smrdí.‘ Jen jsem toto domyslel, prolítla ulicí bomba, která dostala žábku. Záře jisker. Dostala se k baráku a hned explodovala. To už bylo kus ode mne. Snažil jsem se rychle dostat dovnitř. Ale tlak, který se rozpínal, mne zachvátil a tlačil mne dovnitř. Naštěstí jeden dělník Rakušák to také pozoroval, nebo byl tak chytrý, měl jsem ho za sebou a spadl jsem mu do náruče. Vzal mne. A se mnou to začalo lomcovat, zalezl jsem si na záchod za mísu a tam jsem byl skrčený, než jsem se dostal ze šoku. Protože jsem viděl bombu na vlastní oči.“
„Nikdo z chlapců nevěděl, co já vezu. Svitek dokumentů jsem měl stočený v kole v trubce pod sedadlem, kterou jsem měl předat. Na skrýš nepřišli ani esenbáci. I když mi vzali kolo, nenašli to. Byl jsem odsouzený, že jsem měl zbraně, že jsem přecházel přes hranice na Rakousko. Na rozcestí u Vlachova Březí jsem se měl na heslo sejít s jedním člověkem. To se pochopitelně neuskutečnilo, ale vypadly ze mne dvě pistole. Takové vybavení bylo policajtům divné. Ale trochu mne zachránilo, že jsme s sebou měli zloděje, protože jsem se s ním svezl. Kdyby vyšetřovali přímo mou činnost, dostal bych jako mladistvý čtyři nebo tři roky. Takto jsem dostal trest půldruhého roku vězení.“
„Ve Lhotě jsem se sešel s otcovým známým. Odtáhl si mne zpátky a řekl: ‚Hele, potřeboval bych udělat nějakou práci.‘ Dal mi svazek spisů, nevím, co v tom bylo, určitě nějaké výkresy, plány. Měl jsem to na kole odvézt do Vlachova Březí. V té době jsem již pracoval v učení, ale stejně jsem to udělal. K úkolu jsem dostal pistoli, dalekohled, buzolu. Dostal jsem plánek, který mi nikdo nemohl vzít z hlavy, protože jsem se musel naučit trasu. Musel jsem spisy dopravit sám, ale mohl jsem si vzít společníky. Tenkrát čundráci nejezdili na kole, skauting byl omezen. Ale domluvil jsem se s dvěma kluky, aby mi dělali, jak se říká, křoví. Jenže jeden z nich si vzal ještě jednoho chytrého a to byl zlodějíček. Jeli jsme a cestou zlodějíček vyvedl nějaké nepříjemnosti. Dojeli jsme až ke Strakonicím, kde si na nás počkali policajti.“
„(Pracovníci z ústředního skladu Dřevopravu) šli na náměstí (Republiky) a táta s nimi. S dalšími tam dělali na radnici paseku. (Papíry, busty) lítaly z oken. Já jsem tam přišel později, nevěděl jsem, že je tam otec. Ze soudní budovy lítaly ven zase spisy, hořela ulice. Bylo to dost zajímavý. A my tam působili na vojáky, na důstojníky, kteří byli z 35. kasáren, to bylo hned vedle (náměstí): ‚Armáda jde s lidem. Nevíme, co tady děláte. Schovejte (zbraně).‛ Oni nedělali nic, ani nemohli, byli dezorientovaní, nevěděli, co mají dělat. Jenže potom se do toho obula Praha a přijeli z Prahy estébáci a milicionáři.“
„Udělal se průvod, měli tam džíp a jelo se osvobodit Škodovku, že Škodovka nevyšla celá. Toto byli Doudlevečáci, ostatní že jsou uzavření v halách, takže je musíme osvobodit. Šlo se na Škodovku. Přišlo se k továrně, o bránu se (demonstranti) opřeli, až ji vyvrátili, a šlo se dovnitř. Zatímco se vyvracela brána, uviděl jsem tátu. Tak jsem mu říkal: ‚Pojď se podívat dovnitř.‘ A on povídá: ‚No, tak půjdem.‘ Ale pak jsem viděl, že je tam Fiala z Litic v milicionářském a s puškou. Tak jsem řekl: ‚Hele, tam je ten a ten, jdeme odtud.‘ Táta říkal: ‚Já ho nevidím.‘ Nepoznal ho. ‚Já ho viděl, jdeme.‘ Jen jsme se otočili a šli jsme zpátky. Nic se tam nedělo, nic jsme neudělali, jen jsme se otočili a šli jsme pryč. Ale on to udal.“
Václav Eliáš se narodil 1. dubna 1935, jeho otec Václav Eliáš st. měl truhlářskou dílnu v Liticích u Plzně. Obec byla součástí Sudet, proto pamětník navštěvoval německou Volksschule a poté českou měšťanku, školní docházku si protáhl kvůli jazykovým problémům. Poté se vyučil truhlářem. V době učení, v dubnu 1952, se pokusil o útěk do Rakouska, měl doručit tajné materiály do Vlachova Březí na Šumavě, kde se měl setkat s člověkem, který ho převede přes hranice. Kvůli nespolehlivým společníkům byl ale už ve Strakonicích zatčen a odsouzen za pokus loupeže a krádeží na jeden a půl roku odnětí svobody. Byl vězněn v nápravném zařízení pro mladistvé v Zámrsku, odkud byl 4. května 1953 propuštěn při amnestii. Pracoval v Dřevopravu a dokončil učiliště. Již 1. června 1953 se s otcem zapojil do demonstrací proti měnové reformě v Plzni. Dne 7. srpna 1953 byli oba souzeni Lidovým soudem v Plzni, který pamětníka zprostil žaloby díky jeho členství v ČSM a držení Fučíkova odznaku. Otec byl ale odsouzen pro trestný čin nepřátelského jednání proti republice k 14 měsícům vězení, ztrátě občanských práv a propadnutí veškerého jmění ve prospěch státu. Byl vězněn v Ilavě a nedlouho po svém propuštění zemřel (1956). Václav Eliáš ml. pracoval nejprve jako truhlář v Dřevopravu. V letech 1955-1957 absolvoval vojenskou službě u Technických praporů v Bohumíně, Dubnici a Mošnově. Na Ostravsku zůstal ještě několik let, poté se vrátil do Plzně. Vystřídal řadu zaměstnání - výroba nábytku v Jitoně, ve Škodových závodech: Obalová technika, Hutě, Obráběcí stroje, přitom dlouho pracoval na vedlejší pracovní poměr jako truhlář v Jednotě. Po roce 1989 se živil jako živnostník - truhlář, práce s kovem.
