Jana Fajkošová

„Máma mi to dosti dlouhou dobu vlastně tajila, nevím proč. Já jsem potom vlastně i měla takovej pocit dosti špatnej nebo prostě se mi to nelíbilo, že mi to neřekla úplně na rovinu. A vlastně jsme se domluvily až poté, kdy já jsem napsala bez jejího vědomí, jsem napsala prezidentovi dopis, kde jsem chtěla, aby tátu propustil, a už nevím přesně, co jsem tam psala, ale tohle. Oni teda neodpověděli mně, ale odpověděli mojí mámě, a taky ji pozvali někam, už nevím přesně kam, na koberec, kde dostala vynadáno za to, že nemá nutit dítě k takovýmhle akcím, ale o tom fakt nevěděla, takže po tomhletom jsem se vlastně s mámou domluvila, nebo ona věděla, že vím, že je táta zavřenej.“

„Když mýho tátu zavřeli, tak já jsem byla teda zrovna u tý svý babičky. A přijel pro mě strejda, což mi bylo divný dost, a když jsem přišla domů, tak máma mi to nechtěla říct. Říkala mi, že táta odjel na brigádu, nějaký brigády. Protože vlastně někdy po válce, já jsem se narodila teda v roce čtyřicet tři, válka skončila v pětačtyřicátém a po válce byl můj táta zaměstnanec, zaměstnán u americké firmy – a nějakou dobu, snad rok a půl, pracoval i v Německu, takže dojížděl domů. A asi na to chtěla máma navázat, protože na to jsem byla zvyklá, a řekla mi, že je táta na brigádě.“