Milan Fajman

* 1935

  • „My jsme ve středu, ne, v sobotu jsme odjeli na Rujánu a ve středu Rusáci vtrhli do Česka, nebo Československa. No a samozřejmě Rujánu spojuje se zemí taková estakáda. A na té estakádě se postavili policajti německý a nikoho nepustili z toho ostrova a nikoho nepustili ani na ostrov, jedině tedy samozřejmě Němce nebo ty, co se prokázali. Vím, že tam bylo několik autobusů třeba z Chomutova a tady z těch velkých podniků na té Rujáně, a tam jsme se slézali a poslouchali jsme rádio, co hlásí naši. A vím, že kolikrát se tam objevilo Vltava, to jsme věděli, že to jsou Němci, ti že nám budou lhát. A tohle trvalo, myslím, asi tak týden nebo tak nějak, holky byly malé, tak si vybíraly, ve které vile budeme, v kterém penzionku budeme přebývat, protože si říkaly, že nás nepustí domů. Ale pak to dopadlo tak, že nás seřadili na té estakádě na tom mostě, vepředu policajti, vzadu policajti a takhle nás převáželi přes celé Německo až na Cínovec a tam nás nechali být. A vím, že tenkrát naši celníci říkali, prosím vás - to bylo ve čtyři hodiny ráno - nejezděte, Rusáci jsou bezohlední, jezdí tam s tanky a smetou vás s celým autem někam ze stráně, protože z Cínovce dolů do Dubí a do Ústí je to furt z kopce. Tak jsme si počkali, až se rozední, a pak jsme vyrazili a teď jsme přijeli do Dubí a tam byla všude taková ta hesla, Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil a taková ta hesla. Takže jsme dorazili domů, viděli jsme, že tedy se něco odehrálo vážného a že nás nebude čekat nic moc dvakrát dobrého.“

  • „Já jsem, když jsem chodil do průmyslovky, tak jsem neustále měl v podvědomí, že bych mohl jít si zalítat. A tam dělali nějaký nábor, ve škole dělali nábor, kdo by k tomu měl nějaké sklony, tak jsem se samozřejmě přihlásil a chodili jsme na letiště do Zbraslavic, to je za Kutnou Horou, tam bylo letiště a tam do nás lili teorii a i praxi, co se týká létání, protože se předpokládalo, že bychom, až to dokončíme, měli být piloty a měli jít na vojnu létat. A tohleto se mi stalo dost osudným, protože po nějaké čase jsem byl zastavený před letištěm – jo, tam jsem se seznámil s manželkou, ta létala větroně a já motorová letadla. Takže mě zastavili a nepustili mě dál. Že přišlo udání z obce, že bych mohl se ocitnout někde na druhé straně hranic a tak dál, takže mi zakázali vstup na letiště.“

  • Full recordings
  • 1

    Pátek, 01.04.2023

    (audio)
    duration: 01:27:55
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Komunističtí funkcionáři z Pátku mi nedali pokoj ani v Praze

Milan Fajman na vojně, 50. léta 20. století
Milan Fajman na vojně, 50. léta 20. století
photo: Archiv pamětníka

Milan Fajman se narodil 13. listopadu 1935 v Pátku u Poděbrad jako nejmladší ze čtyř dětí Boženy a Ladislava Fajmanových. Rodiče hospodařili na deseti hektarech, Jelínkovi, prarodiče z matčiny strany, v Pátku vlastnili továrnu na zemědělské stroje. Vzpomínal na válečné roky, kdy zmizeli někteří židovští občané a kdy dva strýce věznili v koncentračních táborech. Odmala toužil stát se pilotem, skládal funkční modely letadel, jezdil na kole. Po nástupu komunistů k moci byl otec donucen vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD) a továrnu Jelínkovým znárodnili. Milan Fajman měl po základní škole nastoupit do dolů, ale zasáhl ředitel měšťanky, který mu nabídl možnost učit se elektromechanikem v Pečkách. Školu absolvoval s vyznamenáním, takže mohl pokračovat na elektrotechnické průmyslovce v Kutné Hoře. Učení ho bavilo, s kamarády sestavoval rádia a ve volných chvílích se na letišti ve Zbraslavicích připravoval na dráhu vojenského pilota. Z té ale sešlo poté, co jeho otec v roce 1953 z JZD vystoupil. Vojnu odsloužil u 312. těžké dělostřelecké brigády, kde se přihlásil do nově založeného autokurzu, kde nakonec vyučoval autoelektriku. Po vojně se oženil a narodily se mu dvě dcery. Pracovat začal na dráze v Nymburce, ale záhy se s rodinou stěhoval do Ústí nad Labem, kde dvacet let pracoval jako mistr trakčního vedení. V srpnu 1968 byl s rodinou na dovolené na Rujáně, když do republiky vtrhla okupační vojska. Z Rujány je domů pustili až po několika dnech. Počátkem 80. let se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde na dráze pracoval až do důchodu. Po revoluci si založil firmu Elkov, začal vyrábět tzv. průrazky, tedy ochranné elektrotechnické zařízení používané například na železničních přejezdech. Prosperující firmu prodal v roce 2011 a odstěhoval se na důchod zpět do Pátku, kde žil v roce 2022 ve svém rodném domě.