Dagmar Felixová

„O Aristotelovi…, kterou jsem dělala hrozně ráda, to je taková, no dvacetiminutovka. ‚Tak dejte alespoň kousek.‘ Byl Alexander, mocný král, on Řecko, Egypt ovládal, Indie dobyl daleké a připojil ji k říši své. Ač věkem zcela ještě mlád, zemím svým přemoudře vlád. Nad drahý kámen, zlatý skvost, rytířskou cenil statečnost. Kdo statečný byl, tomu přál a zlato štědře rozdával. Rek mezi reky slavný byl a nad stem králů zvítězil. Však postačilo děcko malé, by přemohlo jej, králů krále, a ten, jenž půli světa vlád, před Amorem se sklonil rád. A s duší láskou poraněnou pokorně klek před krásnou ženou. Ta mladá dívka spanilá, tak Alexandra zmámila, chrabrý voják, mocný král, jak man královnu poslouchal. A se svou sladkou přítelkyní, on každou chvíli tráví nyní. Co Indie, co žezlo, sláva! Teď rytíře své zanedbává. U své plavovlásky v objetí, šťasten je v tom zajetí. Jsou oba jako okouzleni, krom lásky nic na světě není. Čí srdce láskou hoří víc, žel o tom básník neví nic. A při tom žhavém milování, Alexander se dvora straní a ponechává říši, dům svým baronům a knížatům. Tak v krátké době bohužel, dvůr králův zpustl a zesmutněl. Přestaly skvělé turnaje, veselá hudba nehraje a kdo se na příčinu zeptá, do ucha jemu dvořan šeptá: ‚Náš dvůr kdysi nejslavnější byl, než láskou král se pobláznil.‘ To všechno velmi těžce nes, athénský Aristoteles, jenž od mladých let krále ved a taje otvíral mu věd. Otcovský k němu choval cit, šel tedy králi domluvit. ‚Strp králi, by tvůj učitel do očí pravdu říct ti směl. Nedobře jednáš, pane náš, že o říši se nestaráš. Na toho těžká padá vina, kdo na povinnost zapomíná a starost o vládu i dům baronům nechá, knížatům. V osidla láskou nastražená jsi upad, zničí tě ta žena! Láska, toť strašný nepřítel, tak praví ti tvůj učitel. Tvůj rozum pohasl, vůle změkla, varuj se lásky víc než pekla.‘ To by vám mělo stačit…“