„Pracujeme s velmi nadějnou myšlenkou, že díky naší práci se objeví paprsek naděje a světla, že i Kuba dospěje k demokracii a budeme moci být normální zemí. Protože v tuto chvíli si myslím, že patříme k těm několika málo zemím na světě, které právě tuto ‚normalitu‘ potřebují.“
„Pronásledování, předvolání, výhrůžky, hlídky... To není život, to je přežívání, jen přežíváme… Ale každý den jsme silnější. A stále jasněji si uvědomujeme, kdo jsou ti špatní, kdo jsou utlačovatelé. Protože to, co zažíváme, není spravedlivé. Dostali jsme výhrůžky – nejen my, ale i naši přátelé, naši známí. Myslím si ale, že i oni [vláda] čelí jisté situaci... Jsme rodina s pevnými zásadami a máme respekt.“
„Podívejte… Ta cesta… Bylo to něco, co se vyvíjelo mnoho let, krůček po krůčku. A věděli jsme, že ten den jednou přijde. Ale i tak to bylo těžké, velmi těžké. A navíc jsme věděli, že absolvování studia by bylo ještě horší. Protože novináři, kteří pracují pro stát, musí dělat a psát jen to, co jim stát nařídí. Pracují pro státní média. Celý tisk a všechny komunikační kanály jsou kontrolovány a slouží vládě. Věděli jsme, že to tak bude. Ptala jsem se ho, jestli si je jistý, jestli ví, co chce studovat. A odpověděl mi, že ano. Už tehdy jsem věděla, že je jen otázka času, kdy to vybuchne. A až dodnes to bylo pro naši rodinu velmi těžké. Vyprávím vám to klidně, mírně, ale bylo to nesmírně těžké, velmi bolestivé, velmi náročné.“
„Mnoho mladých smýšlí jako můj syn. Ale vědí, že pokud se vydají touto cestou, čeká je ‚neživot‘ – pronásledování, kontrola. Mnozí se neumí bránit. A jsou to obyčejní, běžní lidé. Musí si tedy zvyknout na to, že jen přežívají... Nemají odvahu. Nebo prostě nemůžou o svém ‚neživotě‘ rozhodnout. Mají odvahu vrhnout se do moře – stovky Kubánců umíraly ve vlnách při pokusu o útěk. Nebo mají odvahu vydat se do středoamerické džungle, aby se dostali k hranicím. Ale ta odvaha, kterou by potřebovali ti, kdo zůstávají na Kubě, je jiná – je to velmi dlouhá cesta. A nakonec se rozhodnou, že ji nepodstoupí.“
María Concepción Ferreiro Pulido se narodila 26. září 1955 na Kubě. Vystudovala obor stavební inženýrství. Spolu se svým manželem nikdy nebyli příznivci žádné politické strany.
V roce 1984 se jim narodil syn, Henry Constantin Ferreiro, který se rozhodl studovat žurnalistiku. Jeho kritické názory na komunistický režim v zemi mu však brzy přinesly problémy s úřady – od roku 2006 byl neustále vylučován z různých univerzit. Ve skutečnosti mu nikdy nebylo umožněno dokončit studium. Navzdory těmto překážkám začal pracovat jako novinář v časopise Convivencia, zaměřeném na kritiku režimu. Od té doby je rodina pod neustálým státním dohledem, čelí hrozbám a omezením svých práv. Před několika lety María opustila svou práci, aby mohla plně podporovat novinářskou činnost svého syna. Ten se nemohl zúčastnit rozhovoru, protože je na Kubě v domácím vězení.
