„A pak jsme šli - to si taky vzpomínám - na Staroměstské náměstí, a k našemu zděšení tam ti Rusové, nějaký zlý Rus tam namířil tank nebo dělo na Orloj, což nás strašně rozčílilo. My jsme se s nimi dost bavili a tak on nám vysvětloval, že ano, právě proto, že se to cení, tak to tam míří, abychom věděli, co všechno mohou. Ale ta naivita byla prostě naprosto neuvěřitelná, když to člověk zvažuje. Někde, myslím, že to bylo v Ústí, že nějak ta vysílačka byla vyzvaná, rozhlas byl vyzvaný, ať přestane vysílat a oni říkali, že nepřestanou, a někdo to vysílal a ten sovětský voják jim říkal: ‚No, tak my vám to zcenzurujeme jinak. My vám to odstřelíme.‘ A teď takové zděšení, že by nám odstřelili vysílač! No skutečně byla ta představa, že to slovo - že má ohromnou moc a že třeba takové zprávy, že se zaleknou. To by dneska nenapadlo vůbec nikoho, taková myšlenka. Tak vám to odstřelí. Prostě tenkrát byla skutečně ta představa, že my máme pravdu a oni se musí stáhnout. A to mělo hodně lidí, podle mého názoru. To jsem nebyl jenom já. V podstatě to byla celá republika, ty nápisy a tak dále. Prostě nás to hrozně deptalo. A to překvapení a to zklamání, že to v tom Sovětském svazu podepsali, všichni, až tedy na toho Kriegla, který nakonec nebyl ani Čech. Docela mě to dojímá, i teď.“
„A tam jsem se šel podívat do té místnosti a to už se blížily ty tanky a střílely nám do oken. Takže vím… Na to vzpomínám tedy - je to zvláštní - ani ne s hrůzou. Když vzpomínám na některé věci, tak se mi zpotí ruce, ale při téhle příležitosti ani ne. Že tam najednou začaly lítat kulky do té místnosti, že jsem tam sebou hodil na zem a pak jsem se doplazil… to bylo proti tomu studiu, mimochodem. No a byl jsem tam se starým Rumlem, a to jsme se šli podívat na střechu, to jsme věděli, že se ti Rusové, tedy ty sovětské tanky, blíží. A to mám taky dobře v paměti, jak tam byl takový had tou Vinohradskou ulicí, a to se táhlo donekonečna, ty tanky. A stáli jsme tam s Rumlem a slyším zezdola takové řvaní lidí a teď jsme si říkali: 'Co ti lidi budou dělat? To je šílený průšvih!' Protože ty tanky se blížily a z druhé strany se blížily taky tanky, od Muzea. Ti lidi tam byli v podstatě sevření. My jsme věděli, že budou sevření. A oni tam na nás řvali, něco, já jsem jim nerozuměl. A Ruml říká: 'Řvou: Shoďte hvězdu!' A já jsem říkal: 'No, to nemůžeme, ještě to na někoho spadne!' Protože to bylo šílené, ta hvězda byla… Já jsem si toho ani nevšiml, my jsme stáli vedle obrovské rudé hvězdy. No, jednak bychom to asi nezvládli, ji shodit, ale mě napadlo, že by to mohlo na někoho spadnout. A Ruml mi odpověděl: 'No jo, člověče, když to shodíme...' nebo 'soudruhu', on pořád soudruhoval… 'Když to shodíme, tak se to rozbije a ty sovětské tanky, když přijedou, tak oni ti Sověti budou myslet, že je tady skutečně kontrarevoluce.' No tak to mě tedy tahle odpověď tenkrát dost ohromila.“
„Tady nebylo ani dostatečné zázemí, vzdělání. Ti lidi, kteří měli - doktor Sviták, například -, těch lidí bylo málo, kteří byli schopni ty situace reflektovat. No a pak už přišla okupace a to jsem odhadl celkem správně, že to nebude fungovat. Vím, že v rozhlasu... ti lidi, které jsem potkával, takoví ti starší lidi - tam byl třeba Chalupa na dramaturgii, který vlastně zakládal rozhlas -, no tak ti říkali: ‚No tak jsme tak přežili nacisty, tak zase budeme dělat takové neutrálnější věci.‘ No a tak byli takoví… no a oni to tak taky přežili. Pak se rozhlas… Teď jsem to slyšel v rádiu - on se dokonce omluvil za to vysílání, dost neskutečné. A tak jsem to, myslím, celkem správně odhadl, že jsem odešel, tenkrát. I když ze začátku to bylo hrozně nejisté, co se bude dít. Já jsem se, upřímně řečeno, já jsem se taky obával. Skutečně v tom Maďarsku ty lidi jednoduše postříleli. To bylo velice ostré. A já jsem se dost, musím říct, bál i toho, že jak otec říkával, to může být nezdravé. Sovětský svaz odvezl, já nevím kolik těch svých bývalých emigrantů, kteří tady žili, do Sovětského svazu. Po pětačtyřicátém roce, na tu Sibiř. To se mně taky nezdálo, to se mi zdála být lepší ta Kanada, kde mají taky lesy. Asi takhle.“
„No a já jsem ještě několik lidí obvolal, konkrétně Jardu Satoranského, s kterým jsem se tenkrát docela kamarádil, ten na to stále totiž vzpomíná, když se potkáme. A sbalil jsem se do politické redakce. To nebylo daleko, nevím, jestli znáte rozhlas, jak se tam projdou ty chodby. A říkal jsem: ‚No, tak se dá vysílat.‘ Padli do mdlob: ‚No tak to je úžasný!‘ A tenkrát to bylo tak, že za vysílání byl zodpovědný režisér. Říkali: ‚Kdo to bude dělat? Tady není žádný režisér.‘ Mezitím už tam byli taky lidi, postávali na chodbách, hodně lidí přišlo do rozhlasu, obzvláště ti komunisti skalní, ti tam plakali. Viola Fischerová tam taky postávala, ze známějších lidí. A byli tam hlasatelé. Nevím, kdo to z nich řekl, ale řekl: ‚No tady je Petr, ne? On to umí.‘ Takže já jsem říkal: ‚No jo, ale já tady nejsem u vás zaměstnaný.‘ Oni říkali: ‚Tak to je výjimečná situace. Musí to někdo dělat, že jo. Tak to dělej ty, no.‘“
„Přišli tři vojáci do studia. Někdo nás udal, odkud se vysílá, jak to v Čechách je běžné. Oni přišli a říkali, abychom vypadli. Se samopaly na nás, tvrdě. Já jsem chodil vždycky poměrně slušně oblečený, tenkrát se nosily i kravaty, a měl jsem takové letní sako, velice pěkné. Proto to mám (vysílací materiály, pozn. ed.), protože já mám takový zvyk, že vždycky, když něco někde vidím, tak to strčím do kapsy. Tak jsem to strčil do toho saka, proto to mám. Vojáci říkali, ať jdeme ven a ať studio zamkneme. Což byl největší průšvih, jaký byl, protože my jsme neměli klíč. Studio bylo už asi půl roku nebo ještě dýl bezprizorní, bylo otevřené, nikdo tam neopravil zámek, ztratili se od toho klíče, nebo jak to bylo. To studio bylo stále otevřené. V rozhlase totiž nebylo – no, bylo co ukrást, magnetofonové pásky byly poměrně drahé, ale zase takhle lidi nekradli. Takže by to celkem všecko probíhalo dobře, jenom… Musím říct, že se chovali ti vojáci poměrně slušně, protože oni nás tam mohli klidně zastřelit. Jednoduše nevěřili, že nemáme klíč. To byl konec. My jsme jim pořád vysvětlovali, že klíč nemáme. Nakonec nám řekli, ať vypadneme a postavili tam jednoho vojáka a ten to hlídal.“
„Mimochodem s námi dělal přijímací zkoušky Havel, kterého také nevzali. To bylo dost zajímavé, při přijímacích zkouškách, to se nějak taky rozneslo, jak jsem vám říkal, že se ty věci přeci jenom tak nějak… Havlovým oblíbeným tématem, takovým důležitým tématem, nemluvím teď o politice, ale tam, kde byl velice dobrý, to byly některé filozofické otázky. On se zabýval otázkou odcizení, kterou - je to dost zajímavé - komunisti neměli rádi, ale je to pojem z marxismu, pojem mladého Marxe - odcizení. Takže se tím zabýval. Takže tam pronesl prý Havel jakousi delší přednášku, jak v buržoazní společnosti dochází k odcizení. Což vedlo k tomu, že docent Antonín Dvořák, který měl vždy takové „vtipné“ poznámky, říkal: ‚No dobře, pane Havel, ale jak to můžete říkat zrovna vy z té buržoazní rodiny?‘ A Havel mu říkal: ‚No právě proto. Já to znám z domova.‘ Čímž ho teda těžce utřel.“
Petr Feyfar se narodil 17. března 1940 v Praze. Jeho dědečkem byl lékař a fotograf Jaroslav Feyfar, otcem známý fotograf Zdenko Feyfar, který působil po druhé světové válce jako profesor na Státní grafické škole v Praze. Odtud odešel krátce po komunistickém převratu v roce 1948 na protest proti socialistickému realismu. Díky němu se rodina stýkala s mnoha umělci, například s Maxem Švabinským, Josefem Sudkem, Janem Zrzavým. Petr Feyfar vystudoval na přelomu 50. a 60. let dramaturgii na DAMU ve stejném ročníku jako například Petr Čepek, Marie Málková, Ladislav Mrkvička nebo Jiří Krampol a začal pracovat v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Psal také pro Večerní Prahu, pracoval jako osvětlovač v Divadle Na zábradlí nebo jako asistent režie v cirkuse a spolupracoval s Janem Grossmanem v kladenském divadle. Vzpomíná, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 se podílel na živém vysílání v budově Československého rozhlasu. Krátce po srpnových událostech emigroval do Vídně a odtud poté dál do Švýcarska, kde se mimo jiné setkal v divadlech se známými dramatiky Eugenem Ionescem a Friedrichem Dürrenmattem. Dürrenmattovi asistoval při režii slavné hry Play Strindberg. V 70. letech vystudoval na basilejské univerzitě filozofii, slavistiku a psychologii a působil poté ve Švýcarsku jako psycholog a psychoterapeut. Pamětník byl ve Švýcarsku sledován československou Státní bezpečností a údajně také švýcarskou tajnou službou. Petr Feyfar zemřel 9. září roku 2022.
