Jana Fiedlerová

„Možná by se dalo říct, [pokud jde o ty] pokuty deset tisíc, že já jsem zůstala sama s maminkou a Karel měl dvě dcery. A těch deset tisíc, tenkrát když byly důchody dvě stě korun nebo sto osmdesát korun, tak deset tisíc bylo strašně mnoho peněz. Ale protože řekli, že když se zaplatí těch deset tisíc, tak že je pustěj, tak samozřejmě celá velká rodina, příbuzenstvo nám pomáhalo a těch deset tisíc se zaplatilo. I zrovna tak za toho Karla. Sestry a prostě babičky, dědové, všichni se skládali. A stejně to ale nepomohlo a nepustili je, to prostě byla taková zbytečnost.“

„[Otec vyprávěl:] Ve Valdicích jsem bydlel v bývalé kartuziánské knihovně, kde nás bylo sedmdesát na dvou- a tříetážových postelích. Dostal jsem lůžko na spodku, blízko umyvadel a záchodů, zato to ale bylo to nejhorší lůžko, pokud se týče zimy. Hned vedle lůžka bylo stále otevřené okno na větrání tak velkého ubytovacího prostoru, ale málo platné. Při studeném podzimu roku 1958 byla v noci taková zima, že jsem si říkal, že to nemohu vydržet ani jednu zimu, natož šest. Měl jsem o deku víc než druzí, spal jsem v takovém tříčtvrtečním zimáčku někdy, pozůstatku německé armády v bojích se SSSR, s čepicí na hlavě, a přesto jsem nebyl ve stavu se zahřát a zuby mi jektaly.“