„Z toho vršku, takhle po silnici, se najednou objevil mladý muž, jel na kole, vím, že měl bílou košili, takhle na hoře ruku a volal: ‚Od Loun jedou Rusové.‘ Teďko do těch lidí jako když střelí, všecko prostě pryč. Jenom náš tatínek, který (byl – pozn. ed.) jako voják v první světový válce, tak říkal: ‚Jdem se na ně podívat, pojďte, děti!‘ No, tak jsme se, my jsme tam byli okolo toho, tak nás sebral a šli jsme na Branku a s námi šla paní Lavičková, ta měla malou Milenku na ruce, asi dvouletou. A tak jsme šli po tý ulici, po cestě v zahradách a na horu na Branku – to byl takovej jako zvýšenej vrch. Tak tam jsme šli a koukali jsme a nic jsme nikde neviděli než od Pšán a od Čenčic, od Pšán jeli Němci. To byla ta Schernerova armáda, ta jela na Žatec, ale to bylo Němců, to si neumíte představit, to bylo něco hroznýho. A nahoře na Topoláku se objevil lauf a tatínek říká: ‚Hele, už jedou.‘ Tak jsme koukali, vyjel tank a teď jel z toho vršku pomalu dolů, celá řada těch ruskejch vojáků. A přijeli na křižovatku, na citolibskou, a teďko ten Němec jeden do toho prvního tanku střelil, tank se skulil takhle do strouhy mezi dva topoly a zůstal ležet a druhej se votočil a začal střílet a celou tu řadu všecko rozstřílel. A teďko tam byl zahradník pan Markuci a u toho zrovna stály cisterny s benzinem, to byly jak ta kuchyň, tři cisterny v řadě za sebou, a představte si, ty tam hořely tři dny, jak ty Rusové roztáhli. No, to bylo něco hroznýho. To sem viděla válku. No, a pak se to všecko uklidnilo, ti Němci už nejezdili, ti museli jezdit asi někudy jinudy. Potom, to jsem byla takovej zvědavej člověk, tak holt jsem tam šla se podívat, jak to tam vypadá. Říkám, to jste neviděl, člověka, kterej byl ještě živej, střeva venku, teďko ty slzy, všecko, no, to bylo něco hroznýho, říkám, na to se nedá zapomenout.“
