„Je pravda, že zdravotnický personál na Kubě se velmi kvalitně vzdělává. Já však hodnotím zdravotní systém nejen skrz jeho personál. Protože všechny instituce a technologie jsou také integrovány do zdravotního systému a já si myslím, že Kuba je na tom velmi špatně, protože instituce nesplňují požadavky a jsou tam nemocnice, které vůbec jako nemocnice nevypadají. A spousta diagnostických zařízení je už zastaralá. Proto si pokládám otázku, jestli je Kuba skutečně zdravotnickou velmocí, protože nejde jen o personál, byť je skvěle připraven, ale nemá k dispozici nástroje potřebné pro diagnostiku. Poslední roky, kdy jsem na Kubě vykonával lékařskou profesi, pro mě jako lékaře byly velmi obtížné, protože jsem musel pracovat bez základních léků spadajících pod Národní program léčiv. Chybělo mi 49 léčivých přípravků, a to nemluvím o ibuprofenu nebo paracetamolu. Mluvím o lécích na vysoký tlak, pro lidi s rakovinou nebo pro diabetiky. Pacienti přicházeli někdy na prohlídku a já jsem říkal sestře: no, nezbyde nám nic jiného než natočit sklenici vody a dát do ní bylinky, protože nemáme pro pacienta nic jiného.“
„Nakonec jsi nikdy nevěděl, kam vlastně finanční prostředky [Cenesex] přijdou. Například: vytvořili jsme debatní kino, ve kterém se mělo podávat všem účastníkům občerstvení, ale ta debata se nikdy neuskutečnila. Nebo jsme šli na policii uspořádat workshop a já nevím… Byla to prostě všechno lež. Ale co pro mě byla skutečně poslední kapka, byla vlna represí, ke které došlo v letech 2013 a 2014 na tzv. místech setkání. Byl jsem tam s pár dalšími aktivisty, dělali jsme na jednom z těch míst setkání zdravotní osvětu, a taky nás sebrali. Vzali nás všechny do vazby. Nejdřív nás postavili na ulici, na veřejnou komunikaci, kudy projížděla veřejná doprava a chodili lidé, a postavili nás tam, aby všichni ti, co šli kolem, viděli, že jsme udělali něco špatného, něco nemorálního. A odtud nás autem dovezli na první policejní stanici v Cienfuegos, kde připravili záznam obvinění pro veřejný exhibicionismus, což nebyla pravda. Bylo to v takovém malém lesíku, a navíc nikdo nedělal nic špatného. Rozdávali jsme tam kondomy, lubrikanty, letáky o lidských právech a další věci kolem komunity LGBT.“
„Od druhého ročníku univerzity už moje jméno vynikalo a byla řada lidí, kteří o mě mluvili, a to dokonce přede mnou, a přitom mě neznali. Poprvé, co jsem zjistil, že je o mě zájem ze strany Státní bezpečnosti, jsem byl zrovna v kavárně. Přišel tam člověk, co mě neznal, a začal říkat, že na univerzitě je kontrarevolucionář a červ. Lidi se začali ptát, tak říká: nějaký Nelson Gandulla. Ale nevěděl, že já jsem ten slavný kontrarevolucionář na univerzitě. A v té době začaly všechny ty manévry – podplácení učitelů, aby mě nechali bezdůvodně propadnout u zkoušek, přemlouvali moje spolužáky, aby mi zkomplikovali život, aby mě šikanovali jak pro mou sexuální orientaci tak pro mou ideologii.“
„Také si pamatuji, že když mi během zvláštního období začala škola, neměl jsem žádný batoh, takže mi ho vyrobili z nylonové tašky a kousků látky, na které navlékli popruhy z traktorových pneumatik. Pak mi obkreslili nohu a švadlena z nich vyrobila i takové sandály. Nosil jsem si s sebou do školy všechny vůně a trny po cestě, jen si to představte – chodit do školy přes pole. Teď se tomu směju, ale v té době to bylo strašně smutné.“
Nelson Gandulla Díaz se narodil 25. února 1988 v Sancti Spíritus na Kubě, ale jeho život se vyvinul na okraji Cienfuegos. Studoval na univerzitě v Cienfuegosu kariéru všeobecného lékaře, kterou absolvoval v roce 2015. Byl součástí Cenesexu, Národního centra pro sexuální výchovu, které založila Mariela Castro, dokud si neuvědomil, že Cenesex nesouhlasí s jeho ideologií. Ve druhém ročníku vysokoškolského studia se o něj Státní bezpečnost začala zajímat podrobněji, a proto po řadě hrozeb v roce 2018 emigroval do Španělska, kde nadále pracuje jako lékař a aktivista za práva komunity LGBTI. Bydlí v Madridu a žije se svým partnerem.
