Alena Gavendová

* 1942

  • „Oni byli oba dva hodně pracovití moji rodiče, takže nebyl problém. A potom v tom roce 56 nás pořád přesvědčovali, ať vstoupíme do JZD, a oni pořád nechtěli, pořád se tomu bránili zuby nehty. No, ale potom už to bylo tak: tatínek měl jednoho kamaráda a on jednou v noci k nám přijel. Ještě tatínek říkal: Co takhle v noci nás burcuješ, kdes byl? A on říká: Ty, Gusto, já jdu za tebou, protože oni chtějí, aby si vstoupil do JZD, a jestli nevstoupíš do JZD, oni tě zavřou. Oni tě na šest týdnů zavřou. A on říká: Dyť tam ještě žádnej nezemřel v tom JZD a vy jste pracovití, vy v tom JZD neumřete taky. No, tak zkrátka tatínek říkal. No tak, už mě s tím rozčilujou… Protože jsme přijeli z pole, přišli přesvědčovat do JZD. Večer jsme přijeli, už zas byli u nás. A tatínek potom jim říkal: Já mám takú úrodu, já si to sklidím a teď mi dejte pokoj a na podzim půjdu do JZD. Jak vykopu poslední brambory. No, a tatínek přišel domu a řikal: Mámo, já ti něco řeknu. Zabi husu. Ona říká Proč? Zabi husu, ti řikam, uvař zelí, udělej knedle, budeme mít hosty. Ona řiká Prosim tě, koho budem mít? Nech se překvapit. No, a potom řiká: Ještě by si mohla ňákú fajnú buchtu, tvarohovú, udělat. Udělej syrovú buchtu. Víš co? Já už jsem jim řikal, až vykopu poslední brambory, tak už jim to podepíšu. Tak to podepsal. A bylo…“

  • „To si taky pamatuju, i když mi byly tři roky. To si pamatuju, protože jsme se stěhovali přesně na moje narozeniny 5. září. Takže si to přesně pamatuju, že jsme jeli vlakem a že jsme v tom vlaku měli kravy, měli jsme tam nábytek, byl tam otoman a já jsem na tom otomanu spala. No, a pak si už pamatuju, že nás koňama strejda – to byl od mojho tatínka bratr –, že nás z nádraží přivezl tam do toho domku. No, a tam jsem už potom vyrůstala.“

  • „No, a potom byli naši v JZD, tam jak má strejda Láďa garáž, tak to se potom udělalo a tam byly prasata, protože to ještě nebylo vybudované. Ještě žádné chlévy nebyly postavené. Tak tam byly prasata a ty prasata jsem poklízela já. A mohli jsme si nechat ještě kravičku. Tak tu jsem dojila taky a starala jsem se o tu kravku. A prase jsme si vychovali. A tam byly prasátka, třebas se stala taková věc: Tam bylo prasátko a další prasata mu ukously ocásek. Tak jsem si ho dala zvlášť do chlívečka a měla jsem ho tak a dycky jsem ho tak škrabkala a dycky jsem mu říkala Boteček. A potom jak už ho nakládali na jatky, já jsem zavolala Botečku! A ono se otočilo a utíkalo za mnou.“

  • Full recordings
  • 1

    Opava, 12.02.2018

    (audio)
    duration: 01:25:56
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Krávy umím dojit aj bez učiliště

Alena Gavendová - dobové foto
Alena Gavendová - dobové foto
photo: archiv pamětnice

Alena Gavendová, za svobodna Fluksová, se narodila 5. října 1942 v beskydské obci Krásná sedlákovi Augustinovi Fluksovi a jeho ženě Terezii. Bylo to patnáct let po starším bratru Emilovi a sedm let před mladším Ladislavem. Brzy po válce se Fluksovi přestěhovali na statek zabraný po Němcích do Košetic u Opavy. Zde Alena vychodila první stupeň základní školy, zbylé třídy ve Velkých Heralticích. Brzy po svých 14. narozeninách nastoupila do rostlinného oddělení v místním JZD. V roce 1960 si vzala Oldřicha Gavendu, o rok později se jim narodil syn Oldřich. Po pár letech přišla na svět dcera Pavlína a syn Michal. V roce 1962 začala Alena Gavendová pracovat v Ostroji Opava v oddělení ruční úpravy. V tomto podniku byla zaměstnána až do roku 1996, kdy odešla do důchodu. V důchodu pomáhala manželovi se správou místní střelnice.