Hana Gerzanicová

„Na druhou světovou válku si pamatuju, když začala, jsme na to přišli, že je, třicet osm, tak mně bylo deset let. Tak já jaksi zpočátku myslím, to mi, dítěti, nijak nepřicházelo. Až když bylo starší. Já si na to pamatuju, že například bylo – byly lístky. Všecko bylo na lístky. Takže bylo těžko shánět. Takže my s krásnou zahradou jsme najednou změnili, že jsme měli kozy a měli jsme králíky. My jsme měli polštáře a měli jsme v tom třeba látku. A to byly kontroly. Tak jsme to museli umět scházet (schovávat, pozn. editora). Tak jsme vyměňovali vlnu nebo látku sedlákům, samozřejmě abysme dostali zase třeba maso, máslo. Ani ne maso, ale spíš vejce a máslo a tak, med například. Potom později začaly nálety. Nálety zpočátku byly pouze v noci. My jsme měli vzadu takovou velkou zeď, rozbili jsme ji a nechali jsme taky sousedy, šlo o život, krása zahrady nekrása, dělali jsme kryt. Já jsem během tý doby chodila do gymnázia, ale přišla jsem domů na oběd, ale pak jsem jela nějakým pozdějším vlakem do Nezvěstic a bydlela jsem u ňákýho pana Vaňka ve Vlkově. Pan Vaněk měl hodně včel. A jelikož jsem tam byla, tak jsem domů leccos musela taky zároveň s tou aktovkou, jezdila jsem na kole, z Nezvěstic do Vlkova na kole, no a museli jsme taky pašovat nějaký to... Tak se jezdilo do těch Nezvěstic a ty průvodčí, bejvali německý vojáci nebo esesáci, měli hlídku na nádraží, aby kontrolovali, kdo co nese. Kontroly byly. A když jsme jezdili, tak ve Šťáhlavech šel průvodčí přes ty vagony a řek něco, ale co to řek, to vám nepovím, třeba: ,Bude pršet‘, ale to bylo heslo pro nás: jsou kontroly. A všichni vystupovali v Koterově a šli pěšky. Ke konci války bylo spoustu zápalnejch bomb. Ty zápalný bomby byly takový metálový, jako vinylový bych to řekla, byly osmičlenky takový nebo šestičlenky, hrany, a byla to taková tuba. Tady na zahradu, to potřebovalo někam padnout, a nárazem se rozbily. Tady byla ta bomba předtím, naštěstí, byla to časovaná bomba, tam je ňákej aparát a to načasování, kterej se porouše, tak by nebyla byla vybuchla. Ale měla jsem hroznej pocit, jsme to pozorovali zdálky, kdyby něco, že to přivezli ti politický vězni. A ty ji museli kopat. Já si dodneška myslím, co to muselo pro ně bejt, kdyby to vybuchlo, voni to museli kopat z tý země.“

„Kdyby mi byl někdo řek den předtím, že půjdu pryč, tak bych si myslela, že se zbláznil. V životě by mě nenapadlo, že bych já šla pryč. Já jsem měla ráda českou krajinu, my jsme byli v těch Volšovech, to je malá vesnička u Sušice. A tam jsem se dověděla, že... dostala jsem dopis od nějakýho pána, mladý pán přišel a řek: ,Hana Šlaufová?‘ ,Ano.‘ No tak dostala jsem dopis od... jsem se zamilovala v Praze, že je pryč. A teď ten pán že by mě převed. A měl ještě jednu slečnu, kterou už si dohod, že bude převádět. Povídal: ,Přijeďte do Prahy a my se na to domluvíme.‘ Ale cizí člověk, já ho v životě neviděla, kdo to je? Tak jsem si řekla: ,Já ještě nevim, jestli půjdu. Ale v případě, že bych šla, tak já bych šla sama.‘ Ten okamžik, co mi dal ten dopis, mi změnil život.“