Bedřich Gregorini

„My jsme neuměli česky a matka nám řekla, že když promluvíme, tak že nás zabijí. Měla po manželovi pas Argentiny, takže na ni nemohli. Ale protože jsme byli, jak na těch fotkách vypadáme, dva úplně stejní kluci, rozeznala nás jen matka. Byli jsme tak vychovaní, že když nám řekla, abychom mlčeli, tak jsme mlčeli. Ale je to obraz, který do smrti nemohu zapomenout, co to bylo za hrůzu a co to muselo být za hrůzu pro tu matku. Protože věděla, že kdybychom otevřeli pusu, tak půjdeme k zemi všichni tři. Matka neuměla česky, uměla německy a španělsky z té Argentiny.“

„Takže 31. července jsme jeli do Ústí navštívit toho notáře. Ten dlouho nešel, tak jsme šli s matkou zpátky na nádraží a na ulici ležel mrtvý muž, za kterým jsme jeli. To už byla situace, kdy v Krásném Březně vybouchla ta munička a čeští vlastenci byli přesvědčeni o tom, že to udělali Němci. Takže chytali na ulici a všude německé občany, bylo to jednoduché, protože Němci museli nosit bílou pásku. Měli dlouhé klacky prošpikované dlouhými hřebíky, a když chytli Němce, tak ho obestoupili a utloukli ho k smrti. To jsme viděli. Šli jsme na to nádraží, které bylo vybombardované, takže jsme viděli na střekovský most. A tak jsme viděli, jak letí do Labe kočárek, my mysleli, že s dítětem, a za ním letěla matka. Pak jsme se dočetli, že kočárek šel zvlášť a pak matka s dítětem, ale že měla štěstí, že ji vylovili nějací Holanďané, kteří tam kotvili s lodí. Řada Němců ale takové štěstí neměla, vyplavali až v Drážďanech.“