Ivan Hajniš

„Jako máničky jsme strávili spoustu času ve zkušebnách. Pořád s bigbítem, až deset hodin denně. První úspěch byl v hospodě ve Kbelích, tam byla hospoda a v ní sál. Tam jsme začali dělat nedělní bigbítový koncerty. Tam jsem poprvé zažil, že lidé začali pískat a řvát, když jsme hráli. Jezdily za náma máničky z Prahy, byli jsme první vlasatci v Česku. Patřili mezi nás Pepík Bouček, Korejs a další. K tomu patřilo, že nás honili, tloukli a zavírali policajti.“

„Jednou mne chytli pochůzkáři. ,Kontrola občanských průkazů. Kde máte razítko?‘ (V občance, pozn. red.) - ,Oni nám nedali žádné razítko. Já jsem zaměstnaný pod Pražkými koncerty a estrádami.‘ – ,To na nás nezkoušej!‘ Celou noc na VB, ráno mne odvezla šestsettrojka na Ruzyň do věznice. Zavřeli mne v cele. (…) Asi na čtyři hodiny, přišel vězeňský doktor, hrabal se mi ve vlasech. ,Dobrý, on nemá vši.‘ (…) Druhý den jsem se měl ukázat ostřihaný.“

„Když jsme přijeli do Čech, tak to bylo, jako když se člověk vrátí do první republiky, do šeda. Šedo, zakouřeno, špinavo. V hospodách to smrdělo z hajzlu, neměli tam porcelán. V Dubí jsme se těšili, že zajdeme na guláš. (…) Výčepák byl ušmudlanej v plášti, půllitry sotva oplachoval. Ve Švédsku jsme byli zvyklí na čisté nablejskané sklenice. My jsme to znali. Byli jsme doma. Cesta časem. (...)“

„Na první dovolenou v emigraci jsme letěli do Itálie k moři. Změnili nějak kurz a letadlo letělo přes Prahu. Když nalétávalo na Prahu, tak pilot to hlásil, že letíme nad Prahou. To bylo dva tři roky poté, co jsme emigrovali, měli jsme slzičky. To jsme nevěděli, že se ještě někdy tam podíváme, že to někdy skončí. To nikdo nečekal.“