PhDr. Dagmar Halasová

„To si pamatuju moc, moc, moc, moc dobře. Pana Zahradníčka. Protože maminka mě jednou k nim vzala, to on už byl… On měl Jeníčka, já vím, ten umřel nedávno, Honza Zahradníček. A pak měl dvě holčičky: Zdislávku a myslím Kláru. A maminka ty děti ošetřovala. A vím, že jednou i mě vzala s sebou k paní Zahradníčkové, jak je rozbalovala a prohmatávala a tak. No a to jsme se dozvěděli, že ho odvedli od jedněch našich známých, to byly Hlouchovi. To byl doktor Hloucha a jeho paní. On byl tehdy bratr budějovického biskupa, který byl samozřejmě vězněn. Že Jana odvedli a že ho teda soudili. A on byl na dlouhá léta odsouzen. A já si pamatuju jednu strašnou věc. To jsme byli tehdy zase jednou v Petrovicích a byly prázdniny a sklánělo se léto. Nějaký letní den, kdy v Petrovicích byl klid. Teta se strejdou si sedli chvilku ven na lavičku a pak teta šla sypat slepicím nebo něco takového. Teď zvonil telefon v Petrovicích. Tam ty telefony, ty byly ještě na kliku. Já jsem tam nikdy telefon nebrala. Kolik mně to bylo let? To jsem musela být v prvním nebo v druhém ročníku, já vám neřeknu ta data. Já jsem ten telefon vzala a volali z nemocnice v Třebíči, jestli je tam paní doktorka Pojerová, moje maminka. Já jsem říkala: ´No není, ale co se děje?´ ´Tady leží paní Zahradníčková s dětmi. Ty dvě už jsou mrtvé.´ A aby přijela. A já jsem teda řekla, že jí zavoláme do Brna. A vyšla jsem ven a strejda říkal: ´Co je ti? Jsi úplně bledá.´ Čili já jsem se dozvěděla jako jedna z prvních, co se tam stalo. Strejda volal do Brna. Maminka prostě, já nevím, jestli do té Třebíče jela, ale oni tenkrát se otrávili houbami. Zřejmě si spletli zelenou muchomůrku s nějakou holubinkou a snědli to. A všichni byli otrávení a paní Zahradníčková a ten Jeníček se z toho dostali a ty dvě holčičky zemřely. A z vězení pana Zahradníčka pustili na jejich pohřeb, ale neřekli mu, oč jde. A náš tatínek ho čekal v Brně na nádraží, na pátém nástupišti, a říkal, že když ten Zahradníček vystoupil z vlaku, tatínek mu to chtěl nějak sdělit a on prý řekl: "Jsou mrtví, Jaroušku, viď?" [tatínek byl Jaroslav]. Tohle. No a naši byli na tom pohřbu a Zahradníček se zas musel vrátit do vězení."

„Dvacátého listopadu 1944 spojenci bombardovali Brno. Na návštěvě u mého tatínka tehdy byl jeho velký přítel a přítel rodiny. To jméno znamená něco v literatuře. Byl to básník František Halas. A tehdy houkaly sirény tak, že všichni obyvatelé domů sešli do krytu. Všichni utíkali dolů do krytu. I můj tatínek vyzýval tu Anežku [jejich hospodyni], která ještě něco vařila, aby šla také. A ona pořád chtěla něco dodělávat. A on stál dole. My jsme bydleli ve třetím patře. Já bych dosud dokázala namalovat plán toho bytu. A stál pod schody dole a volal na ni, aby šla. A ona pořád nešla. A teď padla bomba. Tatínka to zranilo, zasypaly ho schody, ale ne nějak vážně a Anežku to zabilo. Nalezl ji můj bratranec, když odhoukaly sirény, on vyběhl do hořícího bytu, který začal hořet zřejmě, že někde zůstal, někdy v jiném bytě, puštěný plyn a našel Anežku, už její ohořelý trup. Dovedete si představit, patnáctiletý kluk, co to s ním udělalo. A my jsme tohle všecko se doslechly v těch Petrovicích. Tatínka odvezli potom do nemocnice. Maminka sem jela. Převezly ho do nemocnice do Třebíče. A tatínek, když se z toho všeho dostal, tak si vyčítal, že zavinil smrt té Anežky tím, že na ní nebyl dost přísný, aby šla. A vyprávěl, že když utíkal jako jeden z posledních dolů do toho krytu, tak že proti němu stoupala černě oděná žena. A toto vykládal i mým dětem. Čili všichni si to pamatují, co jim dědeček vyprávěl. A ta se po tatínkovi pořád dívala. Nikdo ji neznal a nikdy tam nebylo její tělo nalezeno. Čili tímto bylo poznamenáno mé dětství, strachem a tady tím hrozným útokem.“