Janka Hamplová

"Jim to bylo opravdu jedno. Sousedka měla manžela, on musel vzít svíčku a svítit jim. Díval se na to, jak mu znásilňují ženu. To bylo opravdu hrozné. No a my jsme právě ještě s jednou tetou, ona byla starší a rozumnější, lítaly od baráku k baráku a schovávaly jsme se. Mazaly jsme si obličeje, abychom vypadaly starší. Šátek jsme si dávaly na hlavu jak staré babky. Všechno jsme dělaly tak, aby nás vojáci nenašli."

"Protože to byla dědina, tak tam zůstaly krávy, koně. Když byly bitvy, my jsme potřebovali pro něco do dědiny, třeba když teta rodila. V sedmém měsíci ji dva vojáci znásilnili. Malé se pak narodilo do týdne, přesně nevím. Pak umřelo. Tak jsme hledali porodní asistentku, to bylo kilometr, možná víc, z jednoho kraje na druhý. Tak jsem šla se strejdou hledat babičku, to jsme museli mezi střelbou, a jak jsme šli, tu ležel kůň, tu kráva, tu člověk. Tak to bylo po celé dědině. Jak pak zůstal na pár týdnů klid, tak k nám Rusi vozili své mrtvé. Uprostřed dědiny byla soška Panenky Marie, tam je pochovávali. Vykopali jámu, deset, dvanáct jich hodili do jedné díry. Bylo jich tam opravdu moc."