Václav Harmáček

,,Oni nás nechali lézt po tancích, těmi gazíky... Nejhezčí pro nás bylo, když do toho gazíku najednou nastoupil jeden voják, nastartoval a gazíkem nás provážel po Staňkově. To byla největší odměna, to jsme se každý chlubil: 'Já jsem jel v gazíku!' Pokud jsme mohli, tak jsme byli mezi vojáky. Tenkrát rodiče o nás nemuseli mít strach, pokud nás hledali, našli nás tam."

,,Byla to tenkrát obrovská kolona všech možných tanků, osobních vozů, nákladních vozů, některé táhly za sebou děla. Prostě kolona, která trvala opravdu asi dvě hodiny. Pro mě to byl dárek, protože jsem vlastně ke svým tenkrát osmým narozeninám dostal osvobození Staňkova. A ještě větší dárek byl o dva dny později konec druhé světové války."

,,Vzpomínám si třeba na jeden přelet letadel. Tehdy jsem zrovna byl ještě na dvorku, ale večer už byla tma. Najednou byl vyhlášen kolísavým tónem z továrních sirén začátek náletu a to jsme v podstatě nejčastěji utíkali do krytu. Kryty tenkrát na venkově byly především sklepy. Ale já jsem tenkrát do toho krytu nešel, protože už jsem slyšel hukot letadel a jedno to letadlo najednou rozsvítilo – mně se úplně zdálo, že po obloze pluje taková žhavá koule. Teprve později jsem se dozvěděl, že to bylo letadlo, které mělo za úkol trošku osvětlit budoucí bombardované území, aby se piloti letadel, která vezla bomby, lépe orientovali. Bohužel to byl právě jeden z náletů na město Plzeň a v té době byly poničeny závody. Ta žhavá koule, mně se líbila, hezky to zářilo, plulo to po obloze. No, jako kluk jsem z toho měl radost, ale ve skutečnosti to bylo to nejhorší, co se mohlo stát."