„Disidenti v Arménii byli odsunuti do pozadí, v mnoha případech ještě dále. Proč? Má to svůj důvod. Není to tím, že by naši disidenti byli horší nebo méně připravení než například Ukrajinci. Důvodem je to, že Karabach byl pro nás vůdčí myšlenkou. Nebojovalo se za nezávislost Arménie, ale za připojení Karabachu k Arménii.
Když se viditelná část disidentů vrátila z vězeňských zařízení, někteří se už vrátili, někteří se právě vraceli – já jsem se vrátil na samém konci, vrátil jsem se v červnu 1988 – hnutí už dost pokročilo. Bývalí disidenti, kteří si vytvořili vlastní organizaci, Jednotu národního sebeurčení atd., tito disidenti se nepřipojili ke karabašskému hnutí, nevstoupili do kontextu karabašského hnutí, byli samostatní.
Independentisté, nezávislé křídlo, tvrdili, že bychom se neměli zabývat otázkou sjednocení s Arcachem, ale otázkou nezávislosti Arménie. V té době jsme šířili texty, že Arménie a Ázerbájdžán by měly tento problém řešit jako dvě nezávislé republiky a není možné obracet se na Kreml a řešit tento problém prostřednictvím Kremlu. Ale myšlenka nezávislosti byla v roce 1988 ještě trochu cizí. Lidé říkali, a to velmi otevřeně, že nezávislost je možná dobrá věc, máte pravdu, když říkáte nezávislost, ale je příliš brzy, počkejme... Moskva se na nás bude zlobit, Arcach nám nedají, nemluvme o nezávislosti, nechme to na později, jakmile nám Kreml dá Karabach, budeme mluvit o nezávislosti spolu s Karabachem.“
„V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech potřeboval člověk k vytištění půlstránkového letáku měsíce práce, nebezpečné, extrémně nebezpečné práce, s bezprostředním nebezpečím zatčení, zadržení, odhalení v kterékoli fázi práce. Být odhalen znamenalo být zadržen, zatčen a odsouzen. Neexistovala žádná tisková média, dostupným tiskovým médiem byl psací stroj, který nebylo možné koupit.
Abyste si koupili psací stroj, museli jste jít do speciálního obchodu s pasem, prodávaly se obvykle v komisních obchodech, byly to specializované obchody. Museli jste uvést důvod, proč si chcete psací stroj koupit. Řekněme, že jste jim uvedl důvod ‚píšu disertační práci‘, oni vám to povolili, nechal jste jim údaje z pasu. Každé písmo psacího stroje se lišilo od ostatních písem a bylo registrováno ve speciálních servisech.
A lidé, aby mohli vytisknout nějaký text, ať už to byly noviny, nebo leták, ti lidé si museli písmo sami odlít, buď z hlíny, nebo z kovu, nebo z těsta a různých jiných materiálů.
Studenti ty letáky vyráběli a rozdávali je na chemické fakultě univerzity. Proč? Protože chemici vědí, s jakou látkou, jak, jakým způsobem se to dá udělat, aby to dopadlo dobře.“
„Pět členů naší skupiny bylo zatčeno [Marzpet Harutyunyan, Ishkhan Mkrtchyan, Samvel Yeghiazaryan, Hovhannes Aghababyan], i další lidé byli zatčeni, ale pět z nás se dostalo k soudu a bylo odsouzeno. Já jsem byl poslední z našich přátel, který byl zatčen. Byli jsme odsouzeni k poměrně vysokým trestům. Proč vysokým? Protože tresty proti nám Arménům byly vždy poměrně přísné, ale po výbuchu v metru, z něhož byl obviněn Stepan Zatikjan, jeden ze zakladatelů Národní sjednocené strany, a jeho dva přátelé, byly vůči Arménům uplatněny mnohem větší a přísnější tresty. [Série explozí v Moskvě v roce 1977, v jejichž důsledku zemřelo sedm lidí a 37 bylo zraněno. Ačkoli se k odpovědnosti nikdo nepřihlásil, sovětská KGB zatkla a pět dní po uzavřeném tajném procesu popravila tři mladé Armény v čele se Stepanem Zatikjanem, zakladatelem Národní sjednocené strany.]
Já jsem byl odsouzen na osm let, jeden z mých přátel Iškhan Mkrtčjan a Marzpet Harutyunyan byli odsouzeni na dvanáct let a k vyhnanství.
Pro mě pět let a tři roky vyhnanství, pro ně sedm a pět let. To bylo maximum, které bylo možné podle tohoto článku udělit.
Během našeho procesu byl postřelen americký prezident Reagan, který byl právě zvolen, ani ne měsíc předtím, teď si nevzpomínám... Ve svých projevech neustále mluvil o Sovětském svazu, o zlých činech Sovětského svazu, sliboval, že bude proti Sovětskému svazu bojovat. Později, v roce 1983, to byl on, kdo prohlásil Sovětský svaz za říši zla. Když byl postřelen, Marzpet Harutyunyan mi navrhl, abych napsal text, a já jsem druhý den přišel na zasedání s textem. Soudce byl ohromen, ptal se: ‚Co mám teď dělat?‘ Dobře si na to vzpomínám. Samvel odpověděl: ‚Vezměte si to a připojte to k případu.‘ Napsal jsem podle mého názoru velmi pěkný text. Teď už si ten text nepamatuji, byl velmi krátký, asi jen pár odstavců. Napsal jsem, že vyjadřujeme soustrast americkému lidu. Doufáme, že se Reagan uzdraví a bude s námi bojovat proti zlu zvanému Sovětský svaz. Napsal jsem něco podobného. A Samvel Yeghiazaryan ten text přečetl.“
„Počínaje obdobím Svazu arménské mládeže v šedesátých letech 20. století měla vlastenecká hnutí, jejichž jádrem byla, jak jsem již řekl, genocida, usilovat o to, aby si arménský lid mohl tento den, 24. duben, připomínat. Nejen připomenout, ale také mít místo, kam by lidé mohli jít položit květiny. Tím místem byla předtím Komitasova hrobka. Při různých příležitostech se lidé shromažďovali u Komitasova hrobu. Většinou studenti. A v letech 1963 až 1965, až do 24. dubna 1965, se tyto případy stávaly nepřetržitě.
V roce 1964, kdy bylo odsouzeno ‚sedm vlastenců‘, vůdců Svazu arménské mládeže [sedm členů Rady organizace bylo odsouzeno za protisovětskou agitaci a propagandu, jejich zatčení a odsouzení mělo široký ohlas a lidé je pojmenovali ‚sedm vlastenců‘], mezi nimi i básník Vigen Babayan, který se později přestěhoval do Spojených států a pracoval v rozhlasové stanici Hlas Ameriky, bohužel v roce 2000 zemřel... V jednom ze svých projevů Vigen Babayan prohlásil, že by v Jerevanu mělo vyjít na demonstraci 50 000 lidí a požadovat, aby se připomínala památka Jegernu a aby se mluvilo o našich ztracených územích: Karabachu, Nachičevanu atd. U soudu to soudce citoval jako ironii a je to napsáno v rozsudku. Zveřejnil jsem jejich rozsudek. Jak naivní musí být člověk, který si myslí, že je možné uspořádat takovou demonstraci v Jerevanu, hlavním městě sovětské Arménie, pokud za tím nestojí úřady. Soud s těmito lidmi právě skončil, a v Arménii se konala mnohem větší demonstrace! Byl to velmi velký ukazatel jak pro lidi, tak pro úřady. Poté si lidé v Arménii, v sovětské Arménii, uvědomili, že je možné vyjít na náměstí bez povolení úřadů. To bylo velmi důležité.
Rok 1965 přinesl svobodu nejen studentům, změnil nejen naše myšlení, že můžeme chodit na veřejnost bez povolení úřadů, ale vedl také k boji za nezávislost, což je nepředstavitelné, nepředstavitelné... To je velmi velký boj, tam se může rýsovat nová hranice.
V roce 1966 byla založena Národní sjednocená strana pod vedením Haykaze Khachatryana. Haykaz Khachatryan, Stepan Zatikyan, Shahen Harutyunyan – tato trojice vytvořila Národní sjednocenou stranu. Tím začíná zcela nové období. Rok 1966 znamená začátek nového období v novodobých dějinách Arménie, kdy se rozvíjí boj za nezávislost Arménie, ne za ztracená území Arménie, ne kvůli Karabachu nebo Nachičevanu či něčemu jinému, ale kvůli nezávislosti Arménie.“
„Bylo to poststalinské období, Stalin byl několik let pryč, hranice svobod se rozšiřovaly. Lidé poprvé získali právo a možnost vyjádřit svůj názor. Pouze mluvit. Ne psát, ne publikovat. Mluvit o našich ztracených územích a hlavně o genocidě. Arménská genocida jako téma v Arménii od roku 1920 až do druhé poloviny, a dokonce do konce padesátých let neexistovala.
Tato témata byla pro nás, pro Armény, velmi emotivní, přirozeně, lidé se kolem těchto témat shromažďovali, mluvili, diskutovali a hlavně je na rozdíl od čtyřicátých nebo třicátých let za mluvení nikdo nezavíral do vězení. To už bylo zajímavé. A na této půdě, jak už jsem řekl, je ta transformace od vlastenectví k liberalismu nejdůležitější. Okolnost, že o tom můžete mluvit a nejste za to trestán, byla krokem vpřed. Na pozadí této přípustné, abych tak řekl, ‚svobody‘, vznikla v Arménii organizace, která se jmenovala Svaz arménské mládeže.
Základem bylo vlastenectví, mluvilo se o genocidě, mluvilo se o ztracených územích, mluvilo se o nutnosti připomínat si Den genocidy. Z dnešního odstupu a z dnešní výšky se tato témata jeví jako velmi naivní a primitivní, ale v prvních letech šedesátých let si vážnější téma nebylo možné představit.“
Vardan Harutyunyan se narodil 3. února 1961 ve vesnici Sers (oblast Vajk) v jižní Arménii. Vyrůstal v rodině zemědělců. V roce 1978 absolvoval střední školu ve Vajku (tehdy Azizbekov), poté se přestěhoval do Jerevanu, aby pokračoval ve studiu. V Jerevanu se seznámil s arménskými disidenty, zapojil se do hnutí, účastnil se činnosti podzemních organizací činných v Arménii. Zpočátku byl členem Arménského národního svazu, v roce 1978 se stal také členem Arménského svazu mládeže, mládežnické odnože Národní sjednocené strany působící v podzemí. Arménský národní svaz byl mládežnickou, vlasteneckou organizací s vlastními stanovami a programem. V roce 1980 byl zatčen spolu se čtyřmi přáteli: Marzpetem Harutyunyanem, Ishkhanem Mkrtchyanem, Samvelem Yeghiazaryanem a Hovhannesem Aghababyanem. Obžalováni byli podle paragrafů 65 (protisovětská agitace a propaganda) a 67 (organizační činnost směřující k páchání zvlášť nebezpečných státních zločinů) trestního zákoníku sovětské Arménie. Jako člen protisovětské organizace byl odsouzen k pěti letům vězení a třem letům vyhnanství.
Trest si odpykával v politických koloniích na Urale a ve vyhnanství v Magadanu (na Kolymě). Kvůli jeho chování ve vazbě a ve vyhnanství proti němu zahájily na podzim roku 1986 orgány Státní bezpečnosti v Magadanu nové trestní řízení podle paragrafu o protisovětské agitaci a propagandě. V roce 1987 bylo Vardanu Harutyunyanovi nabídnuto, aby sepsal žádost o milost s příslibem, že se v trestním řízení nebude pokračovat a bude předčasně propuštěn, ale on tuto nabídku odmítl. Později mu bylo nabízeno, aby písemně prohlásil, že se vzdává další politické činnosti, a byl tak předčasně propuštěn. Vardan Harutyunyan na tuto nabídku reagoval článkem s názvem „Proč nenapíšu žádost o milost“, v němž uvedl, že dokud bude existovat Sovětský svaz, bude proti němu bojovat. „Nemohu žít v SSSR, aniž bych porušoval sovětské zákony,“ zakončil svůj článek. Po odpykání trestu se Harutyunyan v roce 1988 vrátil do Arménie. V roce 2014 vydal knihu Disent v sovětské Arménii, která představuje disidentská hnutí a podzemní organizace, jež se v Arménii rozvíjely v šedesátých až osmdesátých letech. V roce 2018 vydal své paměti Příběh politického vězně.
