Krystina Hauck

„Měli jsme setkání v září a dohodli jsme se zase na říjen. A pak přišel ten telefonát. Mně bylo v září osmnáct a den po narozeninách jsem si podala žádost o vycestování za účelem sjednocení rodiny. Čekala jsem ten jeden den, abych byla skutečně úředně plnoletá. A dohodli jsme si setkání na říjen do Karlových Varů. On mi ještě po telefonu říkal, že mi koupil nové džíny, něco skvělého, a abych ještě trochu zhubla. Já moc nevážila, jenom 53 kilo! Ale prostě jsem to udělala, tři dny jsem nic nejedla a to pak tři kila hned zmizí. Potom jsme tam zajeli. Ti ze Západu přijeli do hotelu se zpožděním přes dvě hodiny. Čekali jsme, čekali. Potom někdy přijeli, on si mě vzal stranou a řekl: 'Tentokrát můžeš jet s námi.'”

„Měla jsem velkou výhodu, že jsem byla sportovkyně, dělala akrobatiku a byla v těch dnech ještě štíhlejší. Bylo tam samozřejmě těsno. Pohnout se tam moc nedalo. Byla jsem vmáčknutá dovnitř, na sobě jsem měla legíny, tričko a nějaký pletený svetřík. Jinak nic. Byl to přesně ten prostor, kde bývala nádrž. A kvůli oběhu vzduchu jsem mohla dýchat. Nemohla jsem ani ven. Kdyby došlo k nehodě? Tahle úvaha nás nenapadla. Rozjeli jsme se a pak jsme stáli na hranici. Věděla jsem, že když zastaví, je to hranice. Myslím, že jsem věděla, že jsou tři závory, dvě na české straně a jedna ve spolkové republice. 'Budeme muset třikrát zastavit,' řekli mi. Jsou ale samozřejmě i jiné důvody, proč mohlo auto zastavit. Dvakrát jsme se rozjeli a napotřetí se auto zastavilo. Myslela jsem si: 'Jeďte už přece, prostě už jeďte!' Ale ono to auto právě potom už dál nejelo. Ležela jsem vzadu a v téhle pozici a situaci mi nezbývalo než vydržet a vyčkávat, co se bude dít dál. Minuty se zdály jako hodiny. Trvalo to věčnost.”

„Potom si zase vzpomínám na vyšetřovací vazbu v Plzni nebo Chebu, v jednom z těchhle vězení. Tam jsem seděla deset dní na samotce. Hned mi bylo jasné, zač je toho loket. Nic už mi nepatřilo. Skoro žádné jídlo, nic k pití, žádný kontakt, telefon tam nebyl. Byla jsem tam deset dní zavřená, izolovaná. Nemohla jsem si lehnout, nebyla tam žádná postel, musela jsem čtyřiadvacet hodin sedět, často jsem únavou spadla na zem. A že se na vás někdo kouká, když jdete na záchod! Bylo to zlé. Bylo to deset dní, ve kterých jsem o poznání dospěla. Předtím jsem byla ještě teenager, holčička. Tam jsem rychle dospěla, tam vevnitř. Věděla jsem, že tam musím přežít.“