Vlasta Havlenová

* 1932

  • „Šlo o Zbabělce. Manžel o tom mluvil a nějak se stalo, že v dohledné době, zřejmě to byl maturant, se ten student, který slyšel takhle hodnocení Škvoreckého, objevil na vysoké škole pedagogické v Liberci a hodnotil Škvoreckého v duchu manželových slov. Byl poučen, že to je špatně. Pak se stalo, že přijela nějaká inspekce do školy a šla na hospitaci. Ta hospitace byla u manžela a u mě. Nikde jinde už ta hospitace nebyla. Nám to bylo divné, ale nějak jsme nad tím nepřemýšleli. Utekla řada let, byl pomaturitní sraz a jeden manželův student začal vyprávět: ‚Pane profesore, já jsem ve vašem duchu hodnotil Škvoreckého v Liberci a byl jsem za to strašně setřen, a když jsem musel přestoupit z rodinných důvodů na vysokou školu do Ústí nad Labem, tak jsem o Škvoreckém mluvil tak, jak jsem ho měl hodnotit podle té inspekce, a byl jsem opět setřen, tak teď nevím, co si o tom mám myslet.‘ Tahle malá epizodka nám napověděla, že asi příčinou té nenadálé inspekce, kdy jsem byla na koberečku já i manžel, ačkoli já jsem učila na druhém stupni jedenáctiletky a on na třetím stupni jedenáctiletky, bylo toto.“

  • „Nátlak byl vyvíjen jinak. Podle množství hektarů se určilo, kolik se má odevzdat obilí, brambor, mléka. Odevzdával se třeba hovězí dobytek, vepřový dobytek, vajíčka. Bylo určeno, co kdo podle rozsahu svého hospodářství má odevzdat. Pro mého tatínka to bylo takové, že když odevzdal obilí, brambory, mléko, tak se spočítalo, že nesplnil na sto procent, ale jenom osmdesát, a proto musí zaplatit pokutu. Takže peníze, které došly za obilí, se nemohly vyplatit, protože byly vázány tím, že měl pokutu a šly na pokutu. Byla situace, kdy jediný příjem tatínka, tety, mého bratra a sestry, kteří ještě tehdy byli doma, byl důchod téhle tetičky, protože tatínek se nedostal vůbec k penězům. To byla špatná situace."

  • „Pro ty děti byla hrůza vydržet sedět na stoličce u štoku chmele od rána do večera. To by všecko šlo, to bychom je byli i zabavili, i jsme je nechali proběhnout, ale nejhorší bylo ubytování. Ubytovali nás nad stáj, sice na čistou půdu, kde ležely slamníky, čerstvě vycpané slámou, nějaká bedýnka, kam si mohly děti něco položit, sem tam skoba na trámu, aby si tam něco pověsily, ale nejhorší byl vstup. Tam se šlo po schodech bez zábradlí. Když dítě v noci chtělo na záchod, tak přišlo k otevřenému prostoru do stáje. My jsme s mužem vůbec nespali a i s třetí kolegyní jsme se střídali. Kluci a holky pochopitelně byli v jedné místnosti a pořád někdo seděl u vchodu, aby ty děti nespadly.“

  • Full recordings
  • 1

    Rumburk, 17.10.2017

    (audio)
    duration: 02:52:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověk má žít tak, aby nikomu neublížil, spíš aby pomohl

Vlasta Havlenová na fotce z roku 1963
Vlasta Havlenová na fotce z roku 1963
photo: Archiv Vlasty Havlenové

Vlasta Havlenová se narodila 5. března 1932 v Bitěticích u Pelhřimova do zemědělské rodiny. Rodiče vlastnili větší hospodářství. Celou rodinu výrazně postihla nacistická okupace. Vlastin bratranec Jaroslav Dvořák byl v roce 1945 zatčen gestapem a počátkem května téhož roku v Terezíně popraven. Vlasta studovala na čáslavském gymnáziu, ale s nástupem komunistického režimu dolehly na ni i na nejbližší příbuzné různé formy politické perzekuce. Strýc, u něhož v Čáslavi bydlela, byl jako významný čáslavský funkcionář národně socialistické strany zbaven funkce školního inspektora a Vlastin otec se na počátku padesátých let potýkal s důsledky nucené kolektivizace. Pamětnice v roce 1951 odmaturovala, ale další studium z kádrových důvodů nepřicházelo v úvahu. Svůj sen o učitelské kariéře mohla naplnit jen díky tehdejšímu nedostatku pedagogických pracovníků v pohraničních oblastech. Absolvovala kurz pro přípravu učitelů a svoji profesní dráhu zahájila ve Šluknovském výběžku. Tomuto regionu zůstala věrná po celý svůj život. Během svého působení ve Velkém Šenově u Šluknova se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Havlenou, který strávil v roce 1949 z politických důvodů tři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Později se oba přesunuli do Rumburku, kde se jim narodili dva synové Vladimír a Jiří. Manželé Havlenovi se ve Šluknovském výběžku aktivně zapojili do společenského života a vychovali zde řadu žáků. Po smrti svého manžela (2015) žije pamětnice v Rumburku.