Vlasta Havlenová

„Pro ty děti byla hrůza vydržet sedět na stoličce u štoku chmele od rána do večera. To by všecko šlo, to bychom je byli i zabavili, i jsme je nechali proběhnout, ale nejhorší bylo ubytování. Ubytovali nás nad stáj, sice na čistou půdu, kde ležely slamníky, čerstvě vycpané slámou, nějaká bedýnka, kam si mohly děti něco položit, sem tam skoba na trámu, aby si tam něco pověsily, ale nejhorší byl vstup. Tam se šlo po schodech bez zábradlí. Když dítě v noci chtělo na záchod, tak přišlo k otevřenému prostoru do stáje. My jsme s mužem vůbec nespali a i s třetí kolegyní jsme se střídali. Kluci a holky pochopitelně byli v jedné místnosti a pořád někdo seděl u vchodu, aby ty děti nespadly.“

„Šlo o Zbabělce. Manžel o tom mluvil a nějak se stalo, že v dohledné době, zřejmě to byl maturant, se ten student, který slyšel takhle hodnocení Škvoreckého, objevil na vysoké škole pedagogické v Liberci a hodnotil Škvoreckého v duchu manželových slov. Byl poučen, že to je špatně. Pak se stalo, že přijela nějaká inspekce do školy a šla na hospitaci. Ta hospitace byla u manžela a u mě. Nikde jinde už ta hospitace nebyla. Nám to bylo divné, ale nějak jsme nad tím nepřemýšleli. Utekla řada let, byl pomaturitní sraz a jeden manželův student začal vyprávět: ‚Pane profesore, já jsem ve vašem duchu hodnotil Škvoreckého v Liberci a byl jsem za to strašně setřen, a když jsem musel přestoupit z rodinných důvodů na vysokou školu do Ústí nad Labem, tak jsem o Škvoreckém mluvil tak, jak jsem ho měl hodnotit podle té inspekce, a byl jsem opět setřen, tak teď nevím, co si o tom mám myslet.‘ Tahle malá epizodka nám napověděla, že asi příčinou té nenadálé inspekce, kdy jsem byla na koberečku já i manžel, ačkoli já jsem učila na druhém stupni jedenáctiletky a on na třetím stupni jedenáctiletky, bylo toto.“