Hana Havlíčková

"Tady [v Šumperku] byla ještě strašná spousta Němců. Chodili s těmi páskami na rukávu a já jsem se jich strašně bála. To nebyl možná nějaký strach, že by mi ublížili, já nevím, ale asi to bylo z toho, jak se o nich stále mluvilo, že jsou zlí. Mně bylo osm let, byla jsem malá. Když jsem viděla, jak jdou po silnici, když jsem šla nakoupit, třeba pro chleba, nebo jsme chodili za roh - tam byla kousek hospoda - tak jsme chodili třeba našim se džbánem pro pivo, a když jsem šla po ulici a šli jenom Němci, čekla jsem za rohem, až půjde někdo bez pásky. Bála jsem se jít ve společnosti Němců. To byl takový strach, jako se třeba dítě bojí tmy - ví, že tam nic není, že se mu nic nestane..."

"[Tatínek] byl takový rozvážný. Myslím, že byl, jak bych to řekla, ne pravdomluvný, ale dovedl držet slovo. Lidé mu věřili, že když něco vyhlásí, tak to tak bude. Jako právník uměl také jednat s lidmi, takže byl jednomyslně zvolen [jako] předseda národního výboru. Pak tam to německé velitelství - ale to vím z doslechu - vyhlásilo, že jestliže se ozve střelba, tak představitele města - revoluční národní výbor - postřílí. Takže byl vlastně jako rukojmí. V okolí bylo hodně partyzánských skupin, to bylo o Vysočině známo. Zase odbočím - to vím taky z doslechu - na to si pamatovala sestra, já už ne. Kousek od Nového Města byl rybník, hned za ním je středisko biatlonu. My jsme tam chodívali na procházku k Černému rybníku, hráli jsme si tam nebo trhali kytičky a tatínek odešel do lesa na houby. Nosíval s sebou různé složky, domníváme se, že měl kontakt s partyzány ale to je nepodložené."