Miluška Havlůjová

„Od května až do září jsem neopustila celu, přes chodbu v Bartolomějské mi zavázali oči a pantofle mi utíkaly. Vodili nás za rukáv. Nevěděla jsem nic o domově, o sobě jsem mohla psát až před předáním do soudní vazby. Předtím mě vyslýchali dlouho do noci a po návratu do cely jsem omdlela, když jsem se chtěla napít. Ležela jsem tam hlavou v záchodě, nade mnou byla velitelka a chlap, ale já jsem se nemohla postavit na nohu. Ženská mi dovolila si lehnout, zavázali mi oči a dva chlapi mě odvezli na Pankrác do nemocnice. Viděla jsem, že se prodává zelí, tak jsem usoudila, že je asi září.“

„Táta mi dal do tašky obálku, ráno jsem odjížděla z Rožmitálu do školy. Auta z naší pily vozila dříví do skladu rodiny Schwarzenbergů na Smíchově. Táta mi řekl: ‚Ve tři hodiny na tebe bude čekat před školou jeden člověk, on tě osloví a ty mu dáš obálku. Ale nikomu jinému ji nesmíš dát.‘ To byla moje první odbojová činnost. Řidič Hovorka byl zapojen do ilegální skupiny a gestapo ho umučilo. Závozník Arnošt Flemer byl popraven. Předala jsem ji panu Lipovci, jenž byl členem pražské skupiny. Když jsem to řekla mamince, byl hrozný kravál a táta musel slíbit, že už se to nebude opakovat. S tátou jsme si pak v tichosti opakovali, že jsem udělala hrdinský čin.“

„Byla jsem už v důchodu a samozřejmě jsme to všichni uvítali. Byli jsme u jedněch našich známých, když jsme se dozvěděli, co se děje v Praze na Národní třídě, a můžu vám říct, že mé srdce zaplesalo. Já jsem se zapojila tady v Rudné hned do přípravného výboru Občanského fóra, tady se dali dohromady poměrně mladí lidé v té době, kteří se angažovali, a oslovili mě, protože ten můj postoj a to, co jsem prožila tady, bylo dost známé. Že vždycky jsme byli rodina, která byla komunisty pronásledovaná, tak mě oslovili, jestli bych s nimi do toho šla. Pár dní po sedmnáctém listopadu zorganizovali, už kolem pátého prosince, setkání ve zdejším kině a tam jsme řekli, že jsme utvořili Občanské fórum a že se snažíme o to, aby byly svobodné volby, aby de facto ta sametová – to jsme ještě neříkali, aby ty události, které probíhaly v celé republice, aby se udály i tady v Rudné. A proto jsme založili Občanské fórum a chceme požádat občany, jestli s tím souhlasí. Tak byl obrovský potlesk, bylo tam spoustu lidí, plné kino, tak jsme viděli, že máme podporu.“

„Jako jedni z prvních jsme na pilu dostali národní správu. Přičinili se o to místní komunisté ve Voltuši. V březnu se v kanceláři najednou objevili pánové, postavili se před trezor a oznámili, že je ustanovena národní správa. Dědečka a tátu požádali, aby nechodili na pilu. Dědeček se zhroutil, dostal srdeční záchvat, ze kterého se už nesebral, a začátkem září zemřel. Všechny úspory a rodinné peníze byly pochopitelně v trezoru, takže rodičům zůstalo jen to, co měli po kapsách. Otci zůstaly pozemky a pár koní. Živil se tím, že dělal povozníka a vozil dřevo z lesa na ‚svou‘ pilu, a za to dostával zaplaceno.“

„Musím říct, že trvalo velmi dlouho, než ke mně syn našel cestu. Na prvním místě vždycky miloval moji maminku. Až do konce jejího života jsem byla až ta další. Ale on za to nemohl. Kamarádka psycholožka mi říkala, že se to nedá vymazat. Prožil to do dvou let věku, kdy se dítě citově formuje. Jako bych ho opustila. Postrádal mě. Do dnešních dnů jako by se vždycky při důležitých věcech vytvořila nějaká zeď.“

„Prezident Zápotocký v roce 1955 udělal tzv. akci ‚M‘, kdy udělil milost matkám s malými dětmi a nemocným. Vztahovalo se na mě oboje. Měla jsem odsezeno dva roky. Dostala jsem pět let, takže třetinu už jsem měla odsezenou. Přišla jsem domů 1. března ve středu. Velký problém představovalo navázání kontaktu se synem. Zjevila jsem se najednou doma, neznal mě. Viděl mě snad dvakrát, na návštěvě. Pořád se na mě díval. Vešla jsem, ostatní seděli kolem stolu. Když mě muž uviděl, tak první, co udělal, bylo, že se zeptal: ‚Neutekla jsi?‘ Vítali jsme se s babičkou, maminkou a malým. Šla jsem k němu, odtahoval se, prostě mě nebral.“

„Sebrali mě 26. května 1953. Pak mě jednou přivedli k výslechu. Na věšáku visely moje šaty, rozložené papíry a referent říká: ‚Můžete se jít dívat z okna.‘ V Konviktské jezdila paní s kočárkem s dítětem starým, jako jsem měla doma. Mohlo to trvat tak půl hodiny. Referent říká: ‚Když podepíšete spolupráci, pustíme vás domů. Tady jsou šaty.‘ To byla jedna z nejhorších chvil v mém životě. Odehraje se ve vás všechno možné. Jsem věřící člověk a v tu chvíli bezradnosti jsem se začala modlit: ‚Pane Bože, prosím tě, pomoz mi, Bože, pomoz mi.‘ Najednou mi bylo jasné, že to prostě podepsat nemůžu. Najednou jako kdyby vedle mě Bůh stál. Najednou jsem věděla, že vedle mě někdo stojí, že člověk není sám. Skutečně jsem se v té chvíli setkala s Pánem Bohem. Cítila jsem, že vedle mě někdo je. Řekla jsem, že to nemůžu podepsat.“

„Před Textilní tvorbou stál tatraplán, z něj vyšel člověk, vzal mě za ramena - v náručí jsem nesla Tomáše -, ukázal mi odznak a říká: ‚Pojďte s námi.‘ A šoupnul mě elegantně dozadu do tatraplánu. Odvezli nás do Bartolomějské. Po cestě jsem říkala, že je poledne, že dítě potřebuje alespoň rohlík. Zastavili jsme v obchodě a já koupila dva rohlíky. Dovezli nás do Bartolomějské a do výtahu. Ocitla jsem se v kanceláři, Tomáš mi seděl na klíně a jedl rohlík. Když dojedl, přišli postupně čtyři chlapi. Začali se mě vyptávat na nějaké lidi. Opravdu jsem ta jména neznala. Začali na mě křičet a malý Tomáš se rozbrečel. Jeden chlap povídá: ‚Dejte toho spratka pryč!‘ Strčili ho vedle za dveře. Nevěděla jsem, co tam je. Začal výslech, mluvili jeden přes druhého. Malý brečel vedle a volal. Nic jsem nemohla dělat. Pak bylo ticho. Malý usnul. Pak se probudil a zase volal. Hrůza! Výslech trval asi čtyři hodiny, byla už tma, když nás pustili. Poradili se a hlavní řekl, že to nemá cenu. Zajímavé je, že syn si dodneška pamatuje, že měl takový zážitek. Dali mi podepsat papír, že budu o výslechu mlčet.“