Libuše Heřmanská

„Když jsem přišla na začátek té ulice, tak jsem viděla, že půlka našeho domu je pryč. Tam padla bomba. Mám z toho tady tu fotografii, že ta půlka toho domu je pryč. A bylo jediné štěstí, že nikdo nebyl doma, protože ten dům byl úplně zdemolovaný. My jsme pak dostali nějakou finanční úhradu, ale když se dostali komunisti k moci, tak jsme tu úhradu museli vrátit. Řekli, že nejsme sociálně slabí, ačkoliv otec už nežil, máma nás měla, dvě děti, ale komunisti řekli, že se to musí splatit, takže máma skutečně všechny ty peníze splácela a vrátili jsme to zpátky. To bylo dost kruté, protože lidi dostávali náhrady, ale my jsme nedostali vlastně nic.“

„Na Mělníku se chovali hrozně. Jednak, ženy před nimi utíkaly a zavíraly se, protože oni znásilňovali, skutečně. A pak dělali to, že lovili v Labi ryby tak, že tam házeli granáty. Takže náš pohled na sovětské vojáky nebyl zrovna nejlepší, a to mně teda zůstalo. To se přiznám.“

„Nesměli jsme jí psát, nesměli jsme nic. Museli jsme čekat, až se ona ozve. A pak nám napsala, že můžeme přinést jednou za měsíc balík, na Pankráci se takto nosily balíky. Protože se otec nemohl uvolnit z ordinace, tak jsem tam jezdila já. Mezi těma starejma ženskejma jsem byla jediná mladá holka. No a bylo mi to blbý, ale nedalo se nic dělat – tam ty balíky přebíral takový pohledný, ale velice ostrý komunista. A ten když zjistil, že tam jsem, tak zastavil vždycky celou frontu, sedl si na stůl a začal se se mnou bavit. Jak se mám, jak dělám maturitu, a já nevím, co všecko. A fakt je, že vždycky mi ten balík vzal. A když jsem dělala maturitu a nešla jsem tam, jel tam otec, tak on se ptal, co se mnou je, táta řekl, ona dělá maturitu – on mu dal ten balík zpátky a řekl, dokud nepřijde ona, tak vám to nevezmu. A ten balík mu dal zpátky. Takže táta se vrátil úplně v šoku. No, bylo mi to nepříjemné, ale když jsem chtěla, aby to máma dostala, tak jsem tam chodila.“