Ludvík Hlaváček

„Jednoho dne mě zavolali do kanceláře ředitele školy, kterým byl tehdy Jiří Musil. Seděly tam čtyři Američanky a zeptaly se mě, jestli nechci založit a vést Sorosovo centrum pro současné umění. Já jsem jim řekl, že především nevím, co to je. Ony mi to trochu objasnily, načež jsem prohlásil, že mě to zajímá a že jistě ano. Druhého dne nám přiřadili velkou místnost pro práci. Vybral jsem si k sobě Angličanku Pavlu Niklovou a začali jsme centrum. Půl roku jsme pak čekali na první peníze, protože americká byrokracie je snad horší než česká. Koncem roku se najednou všechno rozjelo. Dostali jsme počítače a fascikl s pokyny, co máme dělat. Byly v něm třeba detailní popisy, jak vyhlásit grant, ale také jak dát žadateli vědět, zda jej dostal, nebo nedostal.“

„Se Charlottou jsme šli ke svaté Voršile na Národní třídu. Dovnitř jsme se dostali přes nějaký ústav akademie. Ohlásili jsme, že jdeme zvonit a dva pracovníci v bílých pláštích se k nám přidali. Vylezli jsme až na půdu nad klenbou, kde jsem navázal drát na zvon, a v pravý čas jsme začali zvonit. Najednou se zdola ozvaly nějaké výstřely a někdo začal křičet. Za chvíli za námi po žebřících vystoupali ruští vojáci, kteří stříleli ze samopalu do vzduchu. Všichni čtyři jsme zalezli do zadní části klenby a přikrčili se. Oni nás samozřejmě ihned vyhmátli a dostrkali nás dolů až na tramvajovou refýž, kde začal výslech. Chlapi v bílých pláštích říkali, že se tam pouze starali o samotnou stavbu a že jde o jejich práci. Charlottě se taky nějak podařilo dosvědčit, že k nim patří a já jsem tam najednou zůstal sám. Naštěstí šli po chvíli okolo dva policajti v modrých uniformách, kteří řekli, že si mě vezmou na starost. Rusové mě tedy předali a oni mě za rohem pustili domů.“

„Do roku 1965 jsem chodil na dějiny umění, ale o filozofii jsem nevěděl nic. V polovině 60. let jsem se přes Honzu Patočku [mladšího] seznámil s panem profesorem a společně s mojí první ženou jsme k němu chodívali na návštěvy. Vždy nás pohostil bowlí, kterou připravil. Byl to pro mě zásadní obrat. Ve chvíli, kdy jsem se začal setkávat s fenomenologií a seznámil se s ní pouze povrchně, tak jsem si řekl: Hochu, ty jsi zase zmeškal pět let svými studii na fakultě. Z mého pohledu se jednalo o absolutní převrat v tom, co je to myšlení a umění. Byl jsem zase na začátku. Později se to trochu změnilo a za deset let jsem dokonce vzal na milost přednášky profesora Pešiny, jeho krásné diapozitivy a pochopil jsem, že to je všechno mnohem složitější. Patočkovy přednášky však byly fantastické bez ohledu na to, zda se odehrávaly na fakultě, nebo v bytech. Dodnes to srovnávám s pobytem v dobrém biografu. Na konci člověk vstal, třásly se mu nohy a musel se vrátit zpět do reálného světa. V takových chvílích jsem pochopil, že myšlení bude asi trochu o něčem jiném než o zapamatování si dat a názvů uměleckých děl.“