Josef Hlubek

„Otce jednou sebrali z pole. Oral u cihelny, kde se pálily cihly. Přijeli pro něho autem, vzali ho z pole a matce nic neřekli. Tři dny nebyl doma, protože byl zavřený u policajtů. Koně stáli na poli až do večera. A protože každý kůň trefí domů, když se začalo stmívat, přišli i s pluhem, který táhli za sebou, domů. Pluh se vozil vždycky na voze, nikdy ne po silnici. Přišli po silnici od Ostravy až před naše vrata a tam řehtali. Matka otevře vrata a vidí koně s pluhem. Starala se, kde má manžela, kde je táta. Se sousedem Emilem Kočím vzali laterny, baterky nebyly, a šli na pole. Chodili po poli a hledali, jestli tam není, jestli neupadl anebo neměl infarkt nebo něco. Ráno ho tam šli hledat znovu, ale opět ho nenašli. Viděli, kde pluh skončil orat, viděli, kde se koně otočili a táhli pluh za sebou. Tak matka šla na policajty a oni jí řekli: ‚My ho tady máme. Až podepíše JZD [jednotné zemědělské družstvo], tak ho pustíme.‘“

„Přišel rozkaz, že děda s babičkou musí na odsun, protože dali děcka do německé školy. Rodiče měli smíšené manželství, tak by nemuseli, ale matka řekla: ‚Ne. Oni nepůjdou sami. Jestli je chcete dát na odsun, tak já s manželem a dětmi jdeme taky.‘ A oni řekli: ‚Tak jo. Chcete jít, tak půjdete taky.‘ Měli jsme široká vrata, jak bývají na statku, a ty byly otevřené. Vzpomínám si, jak jsme stáli v těch vratech a rodiče se loučili s hospodárkou. A na dvoře na studni už stál rozkročený nový majitel. Čekal, až odejdeme. Ale co náhoda nechtěla... Po ulici šel komisař, tehdy po válce nebyl předseda národního výboru, ale komisař, a ten se velice dobře znal s mojí matkou. Tehdy matce řekl, ať mu dá ten rozkaz, potrhal ho na kousky, hodil na zem a čekateli řekl: ‚Ty se seber a běž pryč. Oni tu zůstávají.‘ Měl tu moc, protože když se od Darkoviček a od Děhylova blížila ruská armáda, tak on a ještě pár kompliců vzali český prapor a šli Rusům naproti. A Rusové z nich hned udělali vedení města.“

„Byl jsem jednou po škole, už nevím kvůli čemu. Bylo to na podzim, krávy se pásly na lukách. Najednou jsem slyšel naše koně. Poznal jsem je podle kroků. A slyšel jsem otcovo ‚prrr‘. Školní budova byla dřevěná, slyšel jsem otcovy kroky, jak šel po chodbě. Otevřel dveře, bič v ruce a povídá: ‚Domů! Okamžitě domů! Co tady děláš?‘ Učitelka Čermáková, češtinářka, mu řekla, že nemůžu jít domů, protože jsem po škole. Otec řekl: ‚Vy mi krávy nenakrmíte. Okamžitě domů a víckrát ať už není po škole. On má doma robotu.‘ Řekla to ve sborovně a všichni učitelé už měli strach nechat mě po škole.“

„Kontingenty byly skutečně vysoké. Než odvedli dobytek do společného ustájení, měli jsme pět krav, dojilo se ručně. Každé ráno jsem musel zavézt mléko do sběrny. Bylo to v konvi. Měl jsem na kole háček, konev jsem na něj pověsil, nebo matka mi to pověsila, a jel jsem do sběrny. Jednou mi konev spadla, víko se otevřelo a mléko se vylilo. Jak já jsem tehdy dostal! Bylo to totiž hlídané. Když se mléko neodevzdalo, tak se ptali, kde to mléko je. Tak jsem dostal, že jsem ve škole neuměl sedět. Učitelka, Čermáková se jmenovala, se ptala, proč si nesednu. Řekl jsem, že nemůžu, protože mám vřed na zadnici. Kdyby mi ale stáhla trenky, viděla by, jak jsem měl modrý zadek. Tak jsem kvůli tomu dostal. Bylo to kruté.“

„Než přišli Rusové, bylo vydáno nařízení, že se musíme vystěhovat, odejít někam pryč. Říkalo se tomu flichtovat, bylo to z němčiny. Otec připravil vůz s plachtou a jako cikáni jsme jeli, ale jenom do sousední vesnice Malánky. Byli jsme schovaní ve stodole u známého. My děcka jsme spaly v baráku, rodiče spali na voze ve stodole, kde bylo seno pro koně. Byli jsme tam ale jenom den a odjeli jsme zpátky, protože doma jsme měli dobytek, který bylo třeba krmit. Večer jsme jeli přes pole domů. V tu noc do té stodoly spadla bomba. Měli jsme ohromné štěstí. Kdyby tam rodiče byli o pár hodin déle, byl bych sirotek. Přijeli jsme domů a tehdy jsme měli dva koně a také hříbě. Když přišli Rusové, hříbě nám vzali. Zase jsme nespali doma, ale u souseda, aby nevěděli, že jsme se vrátili. Přes sklepní okénko jsem se díval, jak Rusové to moje oblíbené hříbě zastřelili. Hned z něho brali maso, kýty, zbytek odtáhli do pískovny. Byl to pro mě velký stres, protože jsem to viděl. Pak jsme se vrátili do baráku a začátkem dubna 1945 padla na náš barák fosforová bomba. Zasáhla také kostel svaté Markéty a ještě jeden dům ve Vinohradské ulici. Barák začal okamžitě hořet i s chlévy. Stáli jsme s babičkou ve stodole a dívali se, jak hoří. Lidé nosili ze studny kbelíky s vodou, ale bylo to marné. Střecha komplet shořela. Vzpomínám si na to, protože babička hodně brečela. Držela nás za ruce a celá se třásla.“