Ing. Zdeněk Horák

* 1944

  • „Otec - předtím, než byl povolán na mimořádné vojenské cvičení - byl na operaci se žaludečními vředy v Brně, kde mu odstranili čtvrt žaludku. Měl přísnou dietu a dieta nedieta, soudruzi ho pozvali na mimořádné cvičení do Komárna, kde pochopitelně žádná dieta neexistovala. Rum, cigarety apod., což mu uškodilo. Po Komárnu s nimi šibovali do Popradu, do Prešova, do Pardubic. V Popradu zemřel, byl zavalen jeden chlap z Prostějova. Myslím, že to pěkně v knize popisuje pan Přidal (Jan Přidal). Můj otec, když neměl dietu, tak se ta nemoc znovu projevila. Byl na tom velmi špatně. Místní sedlák, pan Moural (Karel Moural), který tam s ním byl, tak se v Popradu ptal pana primáře. Říká: ,Pane doktore, prosím Vás, vždyť vidíte, že ten Zdeněk je úplně vyřízený. Měl byste mu napsat, ať je propuštěný.' Pan doktor řekl: ,Pane Moural, já bych to udělal, ale nemůžu. Protože tento člověk tam má z národního výboru napsáno Návrat nežádoucí.' Takže víceméně byl odstaven jako nepohodlný. Byl vyslán na likvidaci.“

  • „Vozy a kočár. A kočárový saně zůstaly tady. Jak jsme seděli na tom vozu, tak stařenka byla nemohoucí na nohy. Ta šla o berlích pěšky, protože na vůz nevylezla. My jsme s máti a dvouletou sestrou seděli na voze a Josef Mlčoch ze čtvrti, kde bydlela chudina, syn ševce a rodina Leoše Mlčocha, sdělal ze zdi bič, rozmáchl se a zařval: ,A kurva ven!' To si pamatuju a já jsem mu to řekl. Už je mrtvý dvacet nebo pětadvacet roků. A já jsem mu to jednou řekl v hospodě. On na mě hleděl. ,Já si to, ty hajzle, pamatuju přesně.' A ten člověk do měsíce zemřel.“

  • „Už viděli, že je to beznadějný, tak někdy v lednu poslali otce domů. Na následky toho 20. dubna 1953 zemřel (otec zemřel 7. dubna 1953 - pozn. autora). Zemřel v domě č. 11, kam nás vystěhovali. Ani nás nenechali, abychom ho na jeho poslední cestě vyprovodili z vlastního gruntu. Pohřeb byl víceméně manifestací sedláků. Mám fotodokumentaci z pohřbu a sešlo se hroznýho národa. A protože to komunistům vadilo, že je tady takový srocení, tak to si pamatuju, tenkrát jsem měl osm roků... Ten Hruška, který byl zaměstnancem na letišti, tak tenkrát letadla lítala nad hřbitovem tak, aby nebylo slyšet vlastního slova. Nebyly ani slyšet slova faráře.“

  • „V neděli v srpnu osmašedesátým, jak jezdily ty tanky, tak jsem s jedním kamarádem, který mě přetáhl do Průmyslových staveb Brno, tak jsem byl u něho po flámu. Den před střelbou v Prostějově jsem u něho spal. Na konci Plumlovské ulice v Krasicích. Asi tak ve dvě hodiny jsme šli na město a vtom jeli ti Rusi přes Prostějov a najednou z náměstí na Plumlovskou ulici začali střílet. Každá desátá kulka světelná, a jak už jsem byl po vojně, tak takovej strach jsem ještě nezažil, jako když ty kulky začaly lítat. Buchl jsem sebou na zem a přečkal jsem to. Ty kulky lítaly kolem mě, než přejeli. A tam zastřelili toho Langra (Ladislav Langr, pozn. autora). A předtím zastřelili tu ženskou před těma dveřma (Marie Říhovská, pozn. autora).“

  • Full recordings
  • 1

    Vyšovice, 27.11.2013

    (audio)
    duration: 01:26:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Sundal ze zdi bič, rozmáchl se a zařval: A ven!

Zdeněk Horák v mládí
Zdeněk Horák v mládí
photo: archiv pamětníka

Ing. Zdeněk Horák se narodil v roce 1944 ve Vyšovicích na Prostějovsku. Většina místních obyvatel se vždy živila zemědělstvím, než tuto tradici násilně přerušila komunistickým režimem řízená kolektivizace venkova. Horákovi měli v obci druhé největší hospodářství, a když v období kolektivizace odmítali vstoupit do družstva, musel otec po těžké operaci nastoupit na mimořádné vojenské cvičení. Následkem toho krátce po návratu zemřel. V době otcova pobytu na cvičení se matka starala o dvě malé děti a nestihla státu odevzdávat stanovené kvóty zemědělských výrobků. Za ohrožení národního hospodářského plánu ji v lednu 1953 odsoudili k peněžitému trestu 20 tisíc korun a v případě neuhrazení ke dvěma měsícům odnětí svobody. Následně byla rodina vystěhována ze svého hospodářství do vlhkého bytu v jiné části obce. Rodina po smrti otce živořila. Matka nedostávala potřebné množství potravinových lístků a o zbývající našetřené peníze přišla během měnové reformy v roce 1953. K psychické pohodě rodiny nepřispívaly ani časté kontroly Státní bezpečnosti. Do svého domu se Horákovi mohli vrátit až v roce 1960. Zdeněk musel již od svých čtrnácti let pracovat v místním JZD, kde mu vedení vytrvale odmítalo umožnit další vzdělání. Nakonec se mu díky vlastní šikovnosti a neústupnosti podařilo nejen dálkově vystudovat střední školu, ale v roce 1987 získat i titul zemědělského inženýra. Po pádu komunistického režimu zakoupil v privatizaci desítky hektarů zemědělské půdy a dnes je jedním z nejúspěšnějších zemědělců v kraji.