Agnesa Horváthová

* 1949

  • „Strach velký byl, byl. A víte, že i v souboru jsme je potkali. My jsme byli oblečený, protože jsme se nestihli převlíknout. Mladý kluci, jestli jim bylo patnáct šestnáct, víc ne. Ožralí. A do nás do dospělých. A vy jdete a nemáte nic v ruce, nic na sebe. A oni měli ty řetězy. A jedna holka se tam nás zastala a oni na ni: ‚Tak ty seš Židovka, že se jich zastáváš.‘ No, a pustili se do ní zase. No, a hned první zastávku, co zastavila tramvaj, jsme vyšli a šli jsme pěšky. Říkám: ‚To nemá cenu.‘ Měli jsme velký problémy tady.“

  • „Asi po dvou letech fungování souboru jsme se potkali s paní Hübschmannovou. To byla taková osobnost, která už asi nikdy nebude. To byl milionový člověk. S ní se dalo povídat si o všem. Začala jsem jí vyprávět, co se dělo doma na Slovensku. Říkala mi: ‚Tak to napiš, dej to na papír.‘ Tak jsem jí říkala: ‚Napíšu to česky nebo slovensky.‘ Ona na to: ‚Ne, musíš to napsat romsky.‘ U nás se romsky nemluvilo, já jsem se naučila romsky až u manžela, protože jeho rodina mluvila romsky. Říkala jsem jí: ‚Paní Hübschmannová, ale já neumím. Přece jinak se mluví romsky a jinak se píše.‘ Na to ona: ‚Ano, tak budeš chodit ke mně.‘ Tak jsem chodila k ní. Ukázala mi, jak se to dělá, jak se romsky píše. A říkala jsem: ‚A co teď?‘ Ona: ‚Piš, neboj se, všechno uděláme, jak to má být.‘ Tak jsem psala povídky, básničky, do novin. Tenkrát měli udělat nějaký romský slabikář, nevím, jestli vyšel. Dělal ho tehdy pan doktor Ščuka. I do toho jsme psali. Pak jsem začala psát, paní Hübschmannová mi v tom pomáhala a vyšla knížka Pal e bari Rama. Tam jsou obsaženy všechny ty prvky, co já jsem poslouchala z vyprávění. Něco jsem dala svého, ale většina byla z toho vyprávění.“

  • „Jezdívali jsme víc ven. V cizině nás znali víc než tady v Čechách. Ale nevím proč. Tady nás vůbec nebrali, říkali si: ‚Tak jo, Romáci jenom tancujou a zpívaj.‘ Ale to nebyl jenom zpěv a tancování. My jsme dělali křtiny. Tam probíhaly křtiny a my jsme tomu dítěti přáli všichni něco do vínku. ‚Ať jsi krásná jako ta květina.‘ Nebo ‚Ať jsi velký jako ten strom‘. Takovéto věci se v romštině přály. Pak byla svatba. Tam jsme také ukazovali zvyky. Nevěsta neměla závoj, měla jen věneček v kroji a čepeni. Tenkrát se povinně čepilo. Dostala šátek na hlavu. Já dodnes používám šátek, když jdu vařit. Tenkrát by si nedovolila žádná ženská, aby měla vlasy rozpuštěné nebo do culíku a aby šla k vaření. Hlavně k mouce. To je úcta k vaření, k mouce. Chleba, to je zázrak, dar od Boha. A v tomto obřadu jsme ukázali i tohle. Pak jsme dělali pohřeb. Bylo to na tři části a pak bylo normální vystoupení, kde byl jenom zpěv a tanec. Takže to mělo čtyři části. Pohřeb jsme ukazovali, aby viděli, jak my Romové děláme pohřeb. Že projevení úcty je pro nás maximum. Rozloučí se člověk s mrtvým tak, že on odejde, ale je furt s námi. Ať je svatba, křtiny nebo si jen sedneme jako rodina, nezapomeneme na nikoho si vzpomenout. On je mrtvý, ale je tady s námi furt.“

  • „My jsme se strašně dlouho stýkaly a denně a denně a ve styku jsme byly. Tak já jsem jí vyprávěla všechno, jak to bylo, a tohle a támhleto. A ona: ‚Proč to nenapíšeš, proč to nenapíšeš?‘ Řikám: ‚Já, já nevim.‘ Romsky jsem se učila až tady, protože my na Slovensku jsme nemluvili romsky. My jsme tam mluvili, ani ne slovensky spisovně, ale východňársky, to znamená hutorátsky. Spisovně jsme mluvili slovensky jenom ve škole, ale doma hutorátsky. ‚Tak budeš chodit ke mně, já tě budu učit psát romsky.‘ Protože ono se to jinak řekne a jinak se to zase napíše – romština. Takže jsem tam musela k ní párkrát jít, a tak mi ukazovala, jak se to píše. Tak nejprve jsem začínala malinký básničky, povídky do novin, do časopisů a tak dál. No, a pak už teda mě do toho navlekla: ‚Už je to dobrý, už můžeš se do toho pustit.‘“

  • „Po revoluci jsme si řekli: ‚Dáme se do politiky.‘ Tak jsme se dali všichni do politiky. Byli jsme i zvonit klíči. Já toho dodnes lituji a manžel taky. Vždycky říkal: ‚To jsme udělali největší špatnost, kterou jsme mohli udělat.‘ Co my z toho máme. My jsme si sami udělali zlo. Chodíte do televize, do novin a nakonec vám syna pořežou skini a nic s tím neuděláte. A následují telefony a výhrůžky. My jsme se stýkali každý den, tak jsem (L. Rusenkovi – pozn. ed.) řekla: ‚Tak vidíš, do čeho jsi nás namočil. Podívej se, já jsem mohla přijít o syna.‘ Tak jsme měli zase poradu a domluvili jsme se, že pojedeme pryč. Vyjeli jsme do Belgie. Ale v cizině už to nebylo ono, přeci jen doma je doma. Manžel tu měl rodiče a sourozence. Já ne, já měla všechny sourozence s sebou. Taky mi to bylo líto, ale ne tolik jako manželovi. Tam právě jsme se rozešli. Je mi to líto, protože Rusenkovi zůstali tam a já se svými sourozenci jsme se vrátili do Čech. Vlastně kvůli manželovi.“

  • „Tenkrát u nás na Slovensku elektrika už byla, když mi bylo takových třináct čtrnáct, to už elektrika byla, ale před tím elektrika nebyla. To jsme měli petrolejky, u toho se sedělo anebo v létě byl takový – jak je vesnice dokola a uprostřed se sedělo, tam byl oheň a vyprávělo se. A tam se naučíte toho až moc. A kdo hodně pozorně poslouchal, tak si i zapamatoval všechno. A tam se právě ty báje vyprávěly. Babičky vyprávěly, dědové vyprávěli a já je ráda poslouchala.“

  • Full recordings
  • 1

    V bytě Agnesy Horvátové, 29.11.2016

    (audio)
    duration: 01:39:56
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 06.03.2017

    (audio)
    duration: 01:45:55
Full recordings are available only for logged users.

Bílý, černý nebo žlutý. Mějte se rádi, jste tady jenom jednou

Agnesa Horváthová
Agnesa Horváthová
photo: Pamět národa - Archiv

Agnesa Horváthová, za svobodna Marcinová, se narodila 4. dubna 1949 ve východoslovenské vesnici Ondavské Matiašovce jako nejstarší z šesti dětí do romské rodiny. Její otec se živil především pasením krav nebo jezdil za prací na české území. Matka se doma starala o děti. Při získávání obživy a péči o děti oběma velmi pomáhala babička z otcovy strany. Doma mluvili východňárským dialektem slovenštiny. Školu měla pamětnice ráda, chtěla se vyučit, ale maminka k tomu nesvolila z důvodů špatné finanční situace rodiny. V první polovině 60. let přesídlila rodina za prací do Jinočan u Prahy. V sedmnácti letech se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Milanem Horvátem, v jehož rodině se naučila mluvit romsky. V průběhu 70. let se jim narodily čtyři děti. Paní Horvátová vystřídala řadu především dělnických zaměstnání. V 80. letech založila spolu se členy rodiny romský folklorní soubor Perumos, s nímž vystupovala po celé Evropě. V návaznosti na jeho činnost se seznámila s romistkou Milenou Hübschmannovou, která ji motivovala k vlastní tvorbě. Tak vznikly nejdříve jednotlivé povídky a básničky a posléze v roce 2003 i celá knížka. V roce 1989 se pamětnice spolu s manželem a dalšími členy souboru začala aktivně věnovat politice v Romské občanské iniciativě. Tyto aktivity však také vedly k vzrůstajícímu pocitu nespokojenosti se situací Romů v ČR a s životem ve strachu, který umocňovaly výhružky a rasově motivované napadení syna. Toto rozčarování v roce 1996 vyústilo v odchod celé rodiny do emigrace v Belgii. Nejbližší rodina paní Horváthové se o tři roky později vrátila, zatímco druhá část rodiny a souboru Perumos v Belgii natrvalo zůstala. Nyní je paní Horváthová v důchodu, těší se z úspěchů svých dětí, které po ní zdědily umělecké vlohy, a věří, že budou pokračovat v odkazu souboru.