Václav Houška

„A to jsem viděl, jak je vezli na dvoukolkách. Z každé strany šel doprovod Němců se samopaly. A ti zajatci, kteří byli ještě zdraví, táhli a tlačili. A ta kára byla plná mrtvých!“

„Vždycky v noci se šlo a ráno jsme ještě se zpěvem přicházeli, a najednou už Němčouři stříleli z dělostřelectva.“

„A já přímo takhle vyběhl nahoru a oni: ‚Halt, halt!‘ A začali pálit, jen se ta hlína sypala. Dostal jsem ji tadyhle.“

„Vždyť oni jich Němci taky vytloukli, těch banderů. Protože na ně napadali… A ti nejvíc řádili v noci – banderovci. A neměli nic jiného než ty flinty! Ty neměli nějakou armádu, banda to byla!“

„Tamhle jsou naši všude rozestavění a nikde nic, ani nevystřelí. My jsme museli přímo na palbu, na kulomety, na všechno útočit. To nebylo jen tak.“

„Strach jako takový tam vůbec nebyl. To už byl každý nějak ostřílený a byl zvyklý. Akorát první den, když jsme měli útočit…“

„Potřebujeme nějaké spojení. Tak mě poslal tou roklí takhle dolů, jestli tam je někdo, a tam byli tři Němci. Ale už byli mrtví. Tak jsem jednomu sundal hodinky, ruksak a šel jsem zpátky.“

„Já byl navržený v lese svobodníkem. Když jsem přišel do nemocnice, tak jsem taky hlásil tu hodnost, když se mě ptali. A kluci mi povídali, že jsem to neměl dělat, že takhle dostanu na starost družstvo. No tak jsem pak zas hlásil, že jsem voják.“