Libuše Hoznauerová

„Moje matka Emilie Locker byla sudetská Němka narozená ve Vídni 1905. Sloužila jako komorná u hraběnky Cecílie Šternberkový. Můj otec pocházel z chudý kovářský rodiny z Jelčan. Jeho otec i předkové byli kováři, ale syna dali na studia. Vystudoval lesnickou školu a potom dálkově vysokou. Nejdřív pracoval jako adjunkt v Zásmukách, protože tam je druhý šternberský zámek, a posléze se vyšplhal až na nadlesního. A když sloužil v Častolovicích, seznámil se s mojí matkou Mili Locker. Ta byla u hraběnky od roku 29 do roku 33, kdy se vdala za mého otce.“

„V roce 1985, když jsem skončila jako učitelka na učilišti ČKD, jsem se dostala do Pedagogického ústavu jako metodička angličtiny. S hrůzou jsem zjistila, že nevím, co tam budu dělat. Nebyly tam ani knížky, ani žádnej jinej materiál, dokonce tam přede mnou nebyl ani žádnej anglickej lektor. Na britské kulturní středisko v Jungmannce jsme nesměli, na americkou ambasádu se vůbec nikdo neodvážil. Když tam nějaký učitel šel, byl hned předvolán na policii. Já si troufla. Nejdřív jsem ale měla průšvih v Pedagogickým ústavu. Přijel tam na návštěvu náměstek ministra školství SSSR a každej z vedoucích kabinetů se ho měl po přednášce na něco zeptat. Ředitelka to předem kontrolovala, já se měla ptát na jazyky. Když na mě přišla řada, zeptala jsem se toho soudruha Rusa, co učej za cizí jazyk v Rusku, a on řek, že angličtinu. A já jsem mu řekla: ‚Co tomu říkáte, že my se musíme celej národ učit rusky?‘ Zavládlo ticho. Svolala se schůze KSČ, nejdřív mi strašně vynadali, že kompromituju celý ústav. Volali na ÚV a nakonec jim Štěpán vzkázal: ‚Tak si ji tam nechte.‘“

„Můj dědeček Locker měl ve Vídni řeznictví. Moje babička, Češka, k němu chodila na nákup, takže se seznámili a vzali. Dědeček potom byl v první světový válce, řeznictví zkrachovalo a po válce se vrátili do Rokytnice. Celou první republiku prožil dědeček v Rokytnici. Neuměl slovo česky, a když šel na úřad, úředník musel umět německy. V roce 45, když byl divoký odsun, mu bylo 74 let a měl rakovinu tlustýho střeva. Rokytničtí šli samozřejmě pěšky a Rudá armáda jim ještě sebrala, co nesli v rukou a měli na vozejkách. Šli přes Polsko, který bylo zničený, do zničenýho východního Německa. Když se to matka dozvěděla, vzbouřila se, protože rodina měla státní občanství rakouské, nikoli německé. V Praze na úřadě si vydobyla potvrzení, že jako Rakušák neměl být odsunut. Sebrala se a z Rokytnice šla pěšky do Polska. Celé vesnice šly pohromadě, ptala se, kudy šli naši, a tak ho našla. Ležel na dvoře mezi slepicema a husama. Sbalila ho a šli zase pěšky zpátky do Rokytnice. Za rok nato můj dědeček zemřel.“

„V roce 53 jsem maturovala na Pedagogickém gymnáziu, což bylo nově založené gymnázium pro učitele, kteří měli budovat české pohraničí. Dostali jsme umístěnku na dva roky, já do Starých Křečan u Rumburka. Po dvou letech jsem byla tak nešťastná, že když přišel inspektor a já mu říkala, že chci pryč, on řekl: ‚Jó, milá zlatá, vodsaď se nedostanete.‘ Byli tam různí žáci: neodsunutý Němci, Ukrajinci, z Jugoslávie. Napsala jsem žádost o propuštění: že děti nemám ráda, že jsem je nic nenaučila a že je biju. Na komisi v Rumburku mě seřvali, že jsem černá skvrna na učitelském stavu a že už nikdy nesmím zastávat zodpovědnou funkci. Tak jsem se dostala z pohraničí zpět do Prahy. Nevěděla jsem, co budu dělat, ale zjistila jsem, že v internátě na Senovážném náměstí chtějí vychovatelku. Když jsem řediteli řekla, že na mě přijdou příšerný posudky, smál se tomu. Mně bylo jednadvacet. Posudky nikdy nepřišly, protože ten inspektor je zřejmě ztopil.“