František Hromada

„Ředitel [divadla] musel mít určité krytí. Za doby, kdy tam byl Grossmann, to krytí měl od několika, řekl bych, důvěryhodnějších režisérů a herců, kteří byli ve straně . No a potom přišla doba, kdy odcházel dramaturg Zdeněk Hedbávný. Ten mi řekl: ,Ty chceš Martina Urbana jako dramaturga, tak se snaž.' Tam nebyl nikdo. Byli tam jistí lidé, kteří byli [v KSČ], ale ti nebyli dobrou záštitou. Dokonce jedna soudružka herečka byla, jak řekl tenkrát ředitel Vlk, nedůvěryhodná. Tak tlačili na mě, že já jediný jsem tak čistý, že můžu do té strany vstoupit. Já jsem říkal: ,Tak já to udělám, ale nevím, jestli mě přijmou, protože to mám polepené, moc lásky ode mě nezískají.' No tak jo, nakonec – [ředitel] Vlk byl dobrý vyjednavač, tak mě prosadil – jsem se stal ne členem, ale čekatelem. To je právě to. Já jsem dostal takovou čekatelskou legitimaci, kterou jsem samozřejmě s úlevou vrátil ve chvíli, kdy na mě začaly [v listopadu 1989] ty soudružky řvát: ,Ke zdi!' Tak jsem konečně měl důvod to odložit. Takže to byla víceméně taková služba. Jinak se to nedá nazvat – služba.“

„Tam byla taková fronta, byl tam podpisový arch a tam šli všichni zaměstnanci plzeňského divadla za sebou. No a já jsem šel kolem, podíval jsem se na to a šel jsem dál. No samozřejmě někdo na to upozornil, zjistili, že můj podpis tam chybí, tak na mě udeřili a já jsem říkal, že nemám proč to podepisovat, a tak jsem vyletěl. Byla se mnou ukončena ke konci roku spolupráce.“

„Tak pro zajímavost mě navštívila rodina Turbů, pan Turba, který byl majitelem hospody. Starý pán, já jsem ho uvítal, já jsem byl rád, že ho vidím. A on byl taky rád, že to nespadlo. Že to zůstalo. A tak mi popisoval, kde co bylo. A já jsem mu říkal: ‚To vám musí být líto, ne? Jaký máte pocit?‘ A on říkal: ‚Ne, mně to není líto. Mně je líto, že padly ty baráky, ale to, že nás vystěhovali, mi není líto.‘ A já jsem říkal: ‚Co mi to povídáte?‘ A on říkal: ‚No, víte, tady byl pochod smrti. Hloubkaři to rozehnali a vězni se rozutekli po loukách. A místní starosta jménem Watzka, který byl nácek, nás donutil, že všichni... Museli jsme nastoupit jako občané a každý si musel vzít vidle nebo sekeru nebo co měl, abychom ty vězně dobili, pokud byli zranění. Abychom je domlátili.‘ A on říkal: ‚Víte, já jsem nikoho neuhodil, ale šel jsem. Měl jsem v ruce tu sekeru. Věděl jsem, že ji nepoužiju, ale měl jsem strach ji nevzít do ruky a celou cestu jsem si říkal: ‚Panebože, tohleto nám neodpustíš.‘“

„Táta jezdil pravidelně do úřadu a vystupoval na zastávce. Nejezdil na nádraží, ale na zastávku. Tam byl kiosek, tam si koupil noviny a šel do blízké hospůdky, kde si dal jedno pivčo a šel do práce. A to se mu stalo osudným. Protože v tom zapomenutém kiosku zapomněli zabavené vydání Dikobrazu, kde byla zobrazená karikatura na Gottwalda a na vládu. A on to přinesl do hospody, přišel hospodský, přinesl mu pivo: ‚Ukaž to.‘ Tak se na to podíval a dal to kolovat ostatním. A byl tam nějaký Brettschneider a vybrali celou hospodu. A hospodský s tátou dostali... Byli uvězněni za rozšiřování protistátní tiskoviny. No a táta dostal... Když proběhl... Nejdřív byl ve vyšetřovací vazbě asi půl roku. Potom dostal flastr tři roky.“

„A najednou v noci přišel výjezd a vyjížděli jsme ven. Mysleli jsme, že je to nějaký cvičný poplach. A ještě jsme si dělali srandu, protože velitel radistů byl první zraněný, protože vůz ve tmě...protože jsme jeli na dotek... ten vůz sjel ze silnice a on hlavou vyrazil dekl v kabině a odvezli ho. Tak jsme říkali, že máme prvního zraněného. Jenže potom jsme jeli dál a jezdili jsme vždycky v noci na dotek a přes den jsme byli schovaný v lesích. A furt jsme museli být... A takhle jsme jeli asi tři dny a přibližovali jsme se k hranicím. Já jsem byl radista, Dušan Robert Pařízek, můj pozdější kolega a kamarád, byl pátrač. To znamená, že zapisoval lety, dráhy letadel na takovém panelu průhledném, a já jsem hlásil souřadnice. A všechno jsem to musel tahat z morseovky. Takže se stalo, když jsem už ke konci, ve dne, když jsme museli být schovaní v tom lese, když jsem vylezl ven na chvilku si odpočinout, tak jsem slyšel ptáky zpívat morseovku. A ti velitelé byli trošku takoví... A blížili jsme se čím dál tím víc k hranicím a ti velitelé začali šuškat, že je válka a že musíme dobýt... že se musíme dostat k Rýnu. My jsme mysleli, že to je vtip, ale potom později, když jsem zjistil, jak to doopravdy bylo, tak to byla pravda. My jsme byli předurčeni, ten první sled měl dobýt dál za Rýn, my jsme měli dobýt Mnichov a Rýn s tím, že za námi půjdou Rusové. A že to bude atomový, takže musíme počítat se ztrátami. Takhle doslova. To vám řeknu, nejdřív to byly dohady, potom jsem se dočetl v takových historických elaborátech, že to byla pravda.“