„Byly tři dny volna. Terén znám, jedu. Napsal jsem si dovolenku, zfalšoval jsem podpis velitele pluku, nasedl jsem do vlaku a v pátek jsem vyrazil nějak po obědě do Černý. Tam jel vláček. Tam, kde je dneska jezero, tam byla trať. Že vystoupím v Černej a pak půjdu terénem, zkrátka na hranice a pryč. Tak jsem vystoupil, nikdo mě ve vlaku nelegitimoval. Byl jsem v civilu. V kapse jsem měl pistoli nabitou. Tak jsem šel asi čtyři hodiny terénem – Horní Zvonková, Dolní Zvonková – a došplhal jsem se až 100 metrů od hranic, tam začíná Schwarzenberskej kanál. Byl jsem už zpocenej jako prase teda, tak jsem skočil do toho kanálu, opřel flintu, kulovnici o stěnu, nabral jsem vodu, že se napiju, no a jak jsem začal pít, tak zezadu: ‚Stůj, ruce vzhůru!‘ Tak si řikám, to je průser teda. Otočil jsem se samozřejmě, vidím dva esenbáky, mladý kluky, a vlčáka. Ale kdyby byli začali střílet, tak já jsem se bránil tou pistolí.“
„Vedle bachaře, vedle toho je jedna cela, to je separé, kde dávaj ty, kterejch se chtěj zbavit, zkrátka. Tak se mně podařilo se tam podívat kukrem, když jsem věděl stoprocentně, že není bachař na chodbě. Tak jsem se mrknul tim kukrem a viděl jsem tam člověka – to byl Gándhí. Hubenej, kost a kůže, zuboženej, zmlácenej, rozbitej. To jsme se dozvěděli, že to byl estébák, kterej jaksi začal jít proti nim. Takovej spravedlivej estébák. Když viděl nějakou nepravost, tak protestoval a sám nějakou žádost podával taky. Oni ho denně zmlátili, denně ho polili ‚céčkem‘ – hasičskou tou silnou hadicí, rozbili mu vokýnko, čili v létě v zimě to vokýnko bylo beze skla. Ten člověk byl zuboženej a nakonec umřel samozřejmě. Oddělali ho totálně.“
„My jsme šli do korekce, tam je schodiště, říkali jsme tomu Daliborka, takhle kroucený. A poslední katr, tam stál vězeň. Tak jsem si vždycky představoval Krista, krásnej člověk, oduševnělej, ztejranej, šedivej, utrápenej, zkrátka to bylo vidět, že dostal zabrat, v té korekci. Byl tam asi dva měsíce. Co proved, já nevim, ale pak jsem se dozvěděl, že to byl Honza Šmíd, mjr. voják, osobní lékař Hany Benešové.“
„Přišel můj kámoš, tam jsme se seznámili, taky poručík, Vlasta Majer, výbornej chlapík. A že bysme mohli zkusit zdrhnout. Tak jsme se, já už nevím jak, dozvěděli, kam vede kanál, kterej šel přes území kriminálu, přes dvůr. Zjistili jsme si, že ten kanál ústí do potoka, potok že je zamřížovanej, visacím zámkem zamčenej, čili že musíme mít pilník, pilku. No a kdo pude první? Tam se chodilo do kina – asi jednou za čtrnáct dní bylo kino, ale nemusel jste jít, jenom kdo chtěl. Tak jsem říkal, že půjdu já první. Tak jsem tam vlezl do toho kanálu. Ale řeknu vám, prdelka vám dělá takhle, když víte, že pár metrů od vás stojí voják a že jste útěkář de facto, že utíkáte a víte o tom, co dělaj s nima, s těma řetězama, tak mi veselo nebylo. Tak moc jsem toho neroztlouk. Hlavně když jsem párkrát praštil do toho majzlíku kladivem, to se odráželo v tom kanálu široko daleko. Tak jsem to narušil, několik cihel jsem vydloubl z toho, protože to byl cihlovej kanál, a tam už byla zem nasypaná a to už by bylo šlo lepší. No jo ale to každou chvíli někdo splách třeba a ty sračky mně na záda. Příště tam šel ještě Vlastík Majer a na mě už se nedostalo, protože přijel nějakej pověřenec z ministerstva vnitra, štábní kapitán Karafiát, na tu svini nezapomenu do smrti. První noc bez slamníků, bez dek, jenom tak na těch železnejch palandách a druhej den sbalit všechno a do Leopoldova.“
„Na té široké chodbě, jak jsme se svlíkali, kdo měl lepší košili nebo pulovr, bachaři to klidně na sebe navlíkli: ‚Vy už to nikdy nebudete potrebovať.‘ Náčelník nás přivítal slovy: ‚Tady je pro vás likvidační tábor, tady chcípnete všichni!‘“
(tazatel) „A jak se jmenoval, pamatujete se?“
„Jo, poručík nebo nadporučík Bálint. No a to byl začátek opravdu likvidačního tábora. My jsme si řikali, že kecá, takovejch už jsme viděli a ejhle ona to nebyla pravda. Hned ten první den nám dal tak zabrat, že ty starý pánové – přískokem, plížením, kačení pochod – tak ti staří pánové, generálové, plukovníci, každej druhej nemocný srdíčko, za chvíli omdleli samozřejmě. Polili ho vodou, on se probudil – ‚Tri sta drepov!‘, ty neznali jinou číslovku než tri sta. Tak to víte, ten udělal tři čtyři dřepy a omdlel znova. Tak to byl začátek našeho vyhlazovacího tábora.“
Luboš Hruška se narodil 20. července 1927 v Plzni. Po válce nastoupil jako čerstvý maturant na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou absolvoval jako poručík hipomobilní baterie. Únorový převrat roku 1948 a následné čistky v armádě přivedly Luboše Hrušku k rozhodnutí založit odbojovou skupinu, ta však již nestihla provést žádnou akci. Když začali mizet ve vyšetřovnách StB a vazebních věznicích Hruškovi přátelé, rozhodl se odejít za hranice. Útěk se mu ale nezdařil a roku 1949 byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře. Postupně prošel věznicemi v Plzni-Borech, kde byl krutě týrán, dále v Opavě, Leopoldově a prošel i pracovním táborem Bytíz. I z vězení se pokoušel prostřednictvím svého otce organizovat protikomunistickou skupinu, také otec však skončil v kriminále. Na svobodu byl Luboš Hruška propuštěn na amnestii roku 1960, živil se pak v dělnických profesích. V Plzni vybudoval meditační zahradu - Památník obětem zla. Zemřel 30. června 2007 jako plukovník ve výslužbě po těžké nemoci.
