„A ráno o sedmi hodinách, ticho všady jak nepsaný zákon. První lidé do obchodu, jak jsem šla z noční, tak první k řezníkovi, tak se dostalo, maso bylo přídělové, jednou za týden deset deka na osobu. A to se chodilo stát, a my když jsme stát nemohly, byly jsme v práci, tak jedna šla a ona, kolik nás bylo ve službě, tolikrát deset deka nám na osobu poslala. Tak první k řezníkovi, konzervy byly, jako takové ty, já nevím, odkud byly, mleté maso a tak. Tak samozřejmě jak to viděl, jaká je řada, tak se podíval, kolik měl, rozdal. Neplatilo se nic. No šla jsem k samoobsluze, už byla samoobsluha… Ne, samoobsluha to ještě nebyla, byl to obchod. Tak také tak, všechno z regálu vymetené, než jsem došla domů. Kluk byl doma, potom už tanky začaly jezdit a lidi jim ukazovali na Rakousko. Tak tam to bylo už zavřené, tak se musely zase vrátit a zase se potočily trochu po těch ulicích a zase jim někdo ukázal, kam mají jet.“
Anastázia Hübnerová se narodila 9. listopadu 1928 ve Gbelech na Slovensku do rolnické rodiny. Měla osm sourozenců, od toho nejmladšího ji dělilo čtyřiadvacet let. Vychodila obecnou a měšťanskou školu ve Gbelech. Vzpomíná na vyhlášení Slovenského státu a pamatuje si bombardování okolí Gbel ke konci druhé světové války, při kterém se chodili schovávat k sousedovi do sklepa. Území osvobodila Rudá armáda a rodina v domě ubytovala vojáky včetně důstojníků. Po válce pamětnice vystudovala dvouletou hospodyňskou školu, v letech 1949–1953 studovala v Brně zdravotnickou školu. Umístěnku dostala do Valtic, kde pracovala celý život jako porodní asistentka. Vzpomíná na perzekuci řádových sester, které v nemocnici pracovaly. Tajně chodila křtít děti. Vdala se v roce 1957 a má syna Igora. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila na noční směně v nemocnici. Ve Valticích lidé otáčeli cedule směrem do Rakouska. V roce 1990 se měla možnost na zájezdu do Říma setkat s papežem Janem Pavlem II., který pro ně o Velikonocích odsloužil mši. V roce 2019 žila pamětnice ve Valticích.
